Vzpomínky na den plný strachu a nejistoty jsou živé i po 40 letech

Liberec/ I když od té doby uplynulo už čtyřicet let, na chvíli, kdy mu do tváře mířil samopal sovětského vojáka, obyvatel Liberce L.V. nikdy nezapomněl a jak sám říká, už nikdy nezapomene. Bylo mu devět let a psal se 21. srpen 1968. Den, kdy tehdejší Československo ovládl strach, nejistota a vztek.

„Bydleli jsme tehdy v Pilínkově, tedy v odlehlé části pod Ještědem. Začalo to po šesté hodině ranní, kdy nás vzbudil strýc a oznámil nám, že začala válka. Vyšli jsme před dům a spatřili na nebi letadla, jedno za druhým,“ vzpomíná L.V. Až poté, co jeho otec zapnul rádio, zjistili, co se vlastně stalo. Do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy. Začala okupace.

„Rodiče usoudili, že není bezpečné zůstávat v tak odlehlé končině. Vydali jsme se tedy autem do centra Liberce, kde v objektu lázní bydlela moje babička,“ vypráví L.V. Jejich pouť se však zastavila velmi brzy. Na křižovatce v liberecké čtvrti Doubí spatřili kolonu tanků, která mířila směrem na Prahu.

„Nemohli jsme kvůli tankům projet do města, proto táta vystoupil z auta a začal na vojáky křičet, ať mu uvolní cestu. Jednoho vojáka to však vyprovokovalo, natáhnul samopal a mířil na něj i na nás do auta. Na ten okamžik nikdy nezapomenu. Myslím, že stačilo, aby mu táta ještě něco řekl a on by začal střílet,“ pokračuje rozechvělým hlasem.

Voják nakonec naštěstí odešel, zastavil kolonu a auto s rodinou mohlo projet. Mladí manželé a devítiletý chlapec se usídlili v lázních u babičky. Celý den jim naháněla strach střelba, která se ozývala z libereckých ulic. „Nebylo to nic veselého. Nevědělo se, zda bude válka. Lidé začali vykupovat krámy, aby měli zásoby. Celý den vysílal rozhlas upozornění, aby lidé nepanikařili a hlavně aby zbytečně nedráždili vojáky. Měl jsem velký strach,“ vzpomíná L.V a dodává: „Odpoledne už se to tak nějak uklidnilo, silnice byly volnější a tak jsme se vrátili domů.“

Vzpomínky se teď pamětníkovi ještě více oživily kvůli současné situaci v Gruzii. „Netvrdím, že je ta situace identická s invazí do Československa, ale postup ruských vojáků je určitě velmi podobný. Soucítím s tamními lidmi, kteří tam jsou a bojí se o svůj život. Ten strach jsem totiž sám zažil,“ uzavírá své vyprávění L.V. (av)

Začíná válka, řekla babička

V srpnu 1968 mi bylo něco přes šest a půl roku. Prožíval jsem poslední předškolní prázdniny. Bydlel jsem s rodiči v bytě prarodičů v ulici 28. října v Liberci 7 (dnes je v tom domě restaurace V ráji).

Na okupaci a dny, týdny a měsíce poté mám útržkovité vzpomínky. Tady jsou. Ve středu 21. srpna mě asi v šest ráno vzbudil nahlas puštěný dráťák (rozhlas po drátě) ve vedlejší místnosti. Šel jsem se tam podívat a u rádia seděli všichni členové rodiny. Z rádia se ozývaly jakési vzrušené hlasy, rozhodně to nebyly běžné zprávy, předpověď počasí nebo obvyklé písničky.

„Zachovejte klid, nedávejte okupantům žádnou záminku ke krveprolití!“
Co se děje? ptám se. Do toho hlasy z rozhlasového přijímače: „Nevíme, jak dlouho vás budeme moci informovat, nevíme, jestli naše vysílání nebude přerušeno. Slyšíme blížící se střelbu, okolo oken redakce nám létají kulky.“

A skutečně bylo slyšet svist kulek a tříštivé zvuky. „Začíná válka,“ řekla babička a začala brečet. A děda povídá: „Přepadli nás Rusáci.“

Začal jsem taky brečet, protože válku jsem znal z filmů a nepřipadala mi jako bůhvíjaká zábava. Ovšem vůbec nic jsem nechápal. Jak by nás mohli přepadnout Rusáci, tedy Sověti? Vždyť ti nás přece osvobodili od Němců.

Z rádia další věty (nedělám si nárok na přesnou citaci, ale znělo zhruba toto): „V noci z 20. na 21. srpna 1968 překročily hranice Československé socialistické republiky vojenské jednotky Bulharské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky a Svazu sovětských socialistických republik. Vláda Československé socialistické republiky a ústřední výbor Komunistické strany Československa to považují za bezprecedentní porušení mezinárodního práva. Zároveň vyzývají obyvatelstvo ke klidu a vyčkání na vysvětlení situace.“

Proč nás přepadli?

Odpovědí je mi pokrčení ramen. V rádiu hrají československou hymnu. „Jedu se podívat do města,“ říká táta. „Nepojedeš nikam, jsou tam prej tanky,“ vyštěkne na to máma. „Neboj, dám pozor,“ odvětí táta a odchází.

Děda mezitím u sousedů, kteří mají modernější rádio, pomáhá naladit Svobodnou Evropu. Máma a babička pouštějí televizi. V ní jsou záběry z Prahy, kterou projíždějí tanky. Na nějakém náměstí jsou sedící lidé, prý studenti.

„Němci, ti se nám pomstí,“ hořekuje babička. Mezitím se vrátil děda: „Amerika to tak nenechá. Nixon nám pomůže.“ Přichází Dáša od druhých sousedů. U pekáren (dnes zastávka tramvaje Staré pekárny) je prý fronta tak na dvě hodiny. „Lidi berou i čtyři bochníky chleba.“ Dělají se válečné zásoby. Nikdo neví, co se děje. Odpoledne se táta vrací z města a o něčem dlouze mluví s mámou.

Přijedou tanky taky k nám?

Prý ne. A když prý nebudeme Rusáky provokovat, nic nám neudělají. Cítím ohromnou úlevu. To ještě nevím nic o mrtvých. „Ale do města teď jezdit nebudeme,“ rozhoduje máma. Otec ovšem každý den musí přes město jet. Na Horské se dokončuje svépomocí stavěné družstevní sídliště naproti horním kasárnám. Na jaře se tam máme stěhovat.

Do baráku někdo přinesl trikolóry se jmény Černík, Dubček, Smrkovský, Svoboda. S hrdostí si jednu připínám. Další, nebo možná až ještě další den bloumám okolo baráku a tam studenti postavili stoleček s peticí za odchod okupantů. Lidé se zastavují, podepisují se.

„Já už taky umím psát,“ chlubím se študákům. Ti se smějí. „Tak se podepiš.“

S radostí vykresluji mezi nečitelné klikyháky ostatních podpisů jméno SEDLÁK z tiskacích písmen, pěkně přes tři řádky, aby to bylo pořádně vidět. Když se s tím pochlubím doma, naši málem omdlí.

Ale nic se nestalo, nikdo nás nepřišel zastřelit ani zatknout. Ti študáci taky před naším domem napsali na chodník vápnem veliký nápis DUBČEKOVI VĚŘÍME, který tam potom byl snad přes deset let. I když pršelo, i když ho komunisti přetírali nějakou barvou, tak ten nápis se vždycky nějak samovolně obnovil, nezmizel.

Asi po týdnu konečně jedu s mámou tramvají do města. Vidím zbořené podloubí u domu na náměstí Bojovníků za mír, do kterého najel ruský tank. Vidím kytice květů u několika míst, kde byli lidé zastřeleni.
Na Gottwalďáku (dnešní Soukenné náměstí) mě zaujme, že celé náměstí je plné střepů. Všude jsou nápisy. Třeba cestou tramvají zpátky vidím na střeše domu vedle Skloexportu: SVOBODA DO BOJE, OKUPANTI DO HNOJE.

Žádné tanky ani žádného sovětského vojáka jsem nepotkal. Jídla je doma normálně dost, jako vždycky. Dubček se prý vrátil z Moskvy a dohodl se s Brežněvem na míru. Vypadá to, že je po všem.

První školní den

V pondělí 2. září nastává můj první školní den. V první třídě ZDŠ U školy. Paní učitelka nás přivítá, pak posloucháme ze školního rozhlasu projev pana ředitele.

Mluví o tom, že prožíváme těžké období a že ho musíme překonat. Potom se drží minuta ticha za liberecké oběti okupace. Docela, jak by se dnes řeklo, „hustý“ start do školní docházky.

Dodnes slyším to úžasné ticho během té minuty, při které jsme my prvňáci stáli v pozoru a ani nedutali. Učitelka v šesté třídě se prý rozbrečela a děti ji musely utěšovat (říkala Dáša od sousedů, šesťačka). Pak se hrála státní hymna.

Další dny a týdny probíhaly tak nějak normálně, nic významného si nevybavuju. Nálada mezi lidmi byla hodně protisovětská. Každou chvíli jsme slyšeli hlučné přelety letadel. Stíhaček? Nevím. Každopádně se vždycky říkalo: „No jo, Rusáci už zase lítaj.“

Můj mladší bratr byl s babičkou na nákupu v zelenině a zase něco letělo. On zvolal: „Lusáci. To sou Lusáci. Nemám lád Lusáci.“ Lidi se smáli, ale babička měla strach, kdo to třeba slyšel…

Pamatuju si zahájení olympijských her v Mexiku, kde měla absolutně největší aplaus československá výprava. Byl jsem na naše sportovce hrdý a nejvíc na Věru Čáslavskou a Milenu Rezkovou, protože porazily Rusky.

Jednička s pěticípou hvězdičkou

V první třídě jsme dostávali při hezkém splnění úkolu, třeba z psaní, jedničku s hvězdičkou. Ta hvězdička se tiskla razítkem a byla pěticípá.
Někdy začátkem prosince dostal svou první hvězdičku můj spolužák Milan Krchňavý. Druhý den naběhl do školy jeho rozzuřený tatínek pan Krchňavý a běsnil, že v sešitě svého syna žádnou pěticípou hvězdu nechce ani vidět.

Věc se řešila na vedení školy a pan ředitel dal panu Krchňavému zapravdu. Načež byly všechny sešity všech dětí posbírány a všechny hvězdičky v nich se přetiskly „naštorc“, takže z nich vznikly deseticípé. Tím bylo učiněno antikomunistické spravedlnosti zadost.

Já jsem pak před Vánocemi dostal spálu, byl jsem v nemocnici. Rodiče si vymohli, že mě na Vánoce pustí domů. Měli jsme docela hezké Vánoce, dostal jsem nějaké knížky a taky angličáky, kterých potom další rok už v hračkářství výrazně ubylo.

Taky postupně mizely z televize americké večerníčky Pes Filipes a spol., což mi bylo trochu líto, ale zase ne tolik, protože české večerníčky byly taky hezké.

S tím mým propuštěním z nemocnice se to nějak uspěchalo a já jsem potom měl skoro půl roku problémy se srdcem, musel jsem být občas na pozorování v nemocnici. Dostal jsem něco jako „individuální studijní plán“, protože do školy jsem šel až v červnu, v podstatě jenom pro vysvědčení a rozloučit se.

Přestěhovali jsme se totiž do paneláku na Horskou, což bylo úžasné, neboť tam byly některé moderní vymoženosti, jaké u dědy a babičky neměli. Třeba splachovací záchod, koupelnu s vanou, tekoucí teplou vodu, ústřední topení, plynový sporák, balkón. Z něj jsem měl výhled na horní kasárny.

Asi měsíc potom, co jsme se na Horskou nastěhovali, propukla mezi novými obyvateli panika. Budeme prý muset naše byty uvolnit pro rodiny sovětských důstojníků, protože do libereckých kasáren se nastěhuje sovětská posádka.

Lidé skřípali zuby, ale naštěstí se ukázalo, že je to jen fáma. Posádka šla potom do Mladé Boleslavi. Z toho roku 1969 si ještě pamatuju dvě nádherná vítězství hokejistů ČSSR nad SSSR 4:3 a 2:0. Na každém rohu se pak objevily tyhle výsledky jako symbol, někdy i v docela nesmyslných souvislostech. Třeba v prodejně textilu v ulici 5. května byl na výloze nápis PRODÁVÁME PYŽAMA POUZE VE VELIKOSTECH 4:3 a 2:0. A lidi se smáli.

Sněhurka v Moskvě

Taky jsem byl s mámou v kině Moskva na pohádce Sněhurka a sedm trpaslíků Walta Disneye. Před ní běžel týdeník a v něm informace o tom, že soudruh Gustáv Husák je novým prvním tajemníkem ÚV KSČ. Nějací mladíci začali v kině pískat. A někdo je okřikl, ať neblázní a ať nechají v klidu koukat děti na pohádku.

Na prvním máji 1969 měl projev sovětský důstojník, který zahájil slovy „Tavárišči, druzjá.“ Nikdo nepískal, lidi většinou trpně mlčeli a někteří radostně tleskali…

Po prázdninách jsem začal chodit do jiné školy, kde už nebyly paní učitelky a pan ředitel, ale soudružky učitelky a soudruh ředitel. A hvězdy už byly jen pěticípé, na dalších dvacet let.

Jaroslav Sedlák, Liberec

Uplynulo čtyřicet let od smrti nevinných lidí

Vincenc Březina

Dne 21. srpna zasypán zborceným zdivem při nárazu sovětského tanku do podloubí domů na náměstí v Liberci. Utrpěl tříštivé zlomeniny obou bérců, ke kterým se přidaly další komplikace a gangréna. Zemřel na zánět plic v liberecké nemocnici. Po roce 1989 byl obětem odhalen na liberecké radnici pomník.

Miroslav Čížek

Dne 21. srpna vjel v Liberci na náměstí sovětský tank do podloubí, které se částečně zřítilo. M. Čížek byl zasypán padajícím zdivem a zemřel při převozu do nemocnice. Po roce 1989 byl obětem odhalen na liberecké radnici pomník.

Zdeněk Dragoun

Vyučil se jemné mechanice kancelářských strojů. Zemřel při převozu do nemocnice. Příčinou smrti byl průstřel hrudníku a následné vykrvácení do pohrudniční dutiny. Po roce 1989 byl obětem odhalen na liberecké radnici pomník.

Josef Fialka

Strojní technik v důchodu, zaměstnán v Bytovém podniku města Liberce. Postřelen u radnice, na následky zranění průstřelu břicha a následného vykrvácení do pobřišnicové dutiny zemřel v liberecké nemocnici 21. 8. 1968 ve 12.30 hodin. Po roce 1989 byl obětem odhalen na liberecké radnici pomník.

Bohumil Kobr

Původním povoláním typograf, v r. 1968 v důchodu. Dne 21. srpna na náměstí v Liberci těžce zraněn nákladním cisternovým vozem sovětské armády. Auto se pokoušelo vyhnout tanku, který narazil do podloubí. Zemřel v nemocnici v Liberci v důsledku mnohočetných zlomenin žeber a komprese hrudníku. Po roce 1989 byl obětem odhalen na liberecké radnici pomník.

Jindřich Kuliš

Projektant. 21. srpna byl postřelen vojákem sovětské armády a zemřel v nemocnici v Liberci v důsledku průstřelu hrudníku a břicha a následného vykrvácení. Po roce 1989 byl obětem odhalen na liberecké radnici pomník.

Eva Livečková

Zdravotní sestra. Dne 21. srpna v Liberci u nástupního ostrůvku tramvaje nedaleko pošty zasažena zezadu do krku střelou sovětského vojáka. Zranění podlehla v liberecké nemocnici 23. srpna. Po roce 1989 byl obětem odhalen na liberecké radnici pomník.

Rudolf Starý

Původním povoláním zedník, v r. 1968 v důchodu, jezdil na brigády do Liberce. 21. srpna 1968 ráno odjel z domova vlakem do Liberce. Postřelen na náměstí. Podle lékaře byl zasažen nejspíše odraženou střelou, v důsledku čehož došlo k zásahu plic a k následnému vykrvácení do pohrudniční dutiny. Po roce 1989 byl obětem odhalen na liberecké radnici pomník.

Stanislav Veselý

Údržbář. Dne 21. srpna byl těžce zraněn sovětským vojákem, když stál u instalovaného barometru. Střela jej zasáhla do hrudníku, příčinou smrti bylo zasažení míchy a následné ochrnutí životních center. Zemřel na následky zranění v liberecké v nemocnici 24. srpna. Po roce 1989 byl obětem odhalen na liberecké radnici pomník.