Liberec není město ani příliš velké, ani příliš malé. Člověk z Hanychova přejde na druhý konec do Lidových sadů za necelou hodinu a veškerá lákadla městského centra ani klid a mír přírody na jeho okraji nezůstávají nikomu nedostupné. Nejpohodlnější ovšem je nasednout ve zmiňovaném Hanychově na tramvaj a až do Lidových sadů se svézt.

Jak to ovšem vypadalo kdysi dávno, za časů koňských dostavníků, a o něco dříve, když tramvaj ještě jezdívala přes Pražskou ulici na Benešovo náměstí? První přepravou, která by se dala označit za „městskou“, byly dostavníky a kočáry. Jezdily sice hlavně z města do města, přičemž například cesta z Prahy do Liberce trvala celý den. Majetnější si ale mohli dovolit jezdit fiakrem i po městě.

Stavěli koleje, aby ulehčili ulicím

Aby libereckým radním došlo, že pěší a dostavníková doprava prostě již nemá budoucnost a rychle rostoucímu Liberci již nedostačuje, nechali na popud nespokojených libereckých průmyslníků vykonat dopravní průzkum. Trval tři dny, od 9. do 12. září 1894. Magistrátní úředníci povinně v šest ráno naklusali na most přes Nisu v dnešní ulici 1. máje a zůstali tam až do sedmi večer.

Co zjistili? Je narváno. Liberec míval tehdy něco přes 30 tisíc obyvatel. Za jedinou hodinu ve špičce projelo po sledovaném mostě 881 lidí a projelo 551 povozů. Za den pak číslo činilo 11 460 osob, 55 omnibusů, 106 osobních drožek, 526 nákladních povozů, 32 psích spřežení, 30 dětských kočárků a 298 ručních vozíků.

Tato čísla nenechala městské vedení chladným. Hned další rok pověřila radnice norimberskou firmu Elektrizitäts Aktiengesellschaft (EAG), aby se pustila do stavby tramvajové trati od vlakového nádraží do Lidových sadů. Tyto koleje měly mít rozchod 1000 milimetrů. Ještě téhož roku ale magistrát své rozhodnutí přehodnotil a založil Společnost liberecké pouliční dráhy. Tím zajistil, že provoz nové linky bude zajišťovat samo město.

17. května 1897 zahájila společnost EAG stavbu prvního úseku kolejí. Stavba trvala tři a půl měsíce, na tehdejší dobu úctyhodný výkon. U slavnostního vypuštění prvního „elektrického draka“ na nové koleje před nádražím nemohl chybět starosta Franz Bayer s početným doprovodem. Samozřejmě se i svezl, ovšem jen do Městského lesíku, tam, kde je dnes jezírko před zoologickou zahradou. Na dokončení trati až na dnešní konečnou museli Liberečané počkat další dva měsíce.

Tramvaj jako doprava i atrakce

Tramvaj jezdila od nádraží směrem na Soukenné náměstí, tam se rozdvojovala. Jela–li nahoru na Staroměstské náměstí (dnes Benešovo), projela Revoluční ulicí a nahoru vystoupala Moskevskou. V opačném směru sjížděla dolů Pražskou ulicí, na jejímž horním konci zůstaly dodnes dva kusy kolejnic. Z Benešova náměstí pokračovala na náměstí Šaldovo a odtamtud po trase, které funguje doposud. Trať byla ovšem jednokolejná a opatřená výhybkami, druhou kolej nechal Liberec dostavět až roku 1907.

close zoom_in Tramvaj si okamžitě získala oblibu obyvatel města. Za rok 1898 přepravila (ve třicetitisícovém městě) přes osm set tisíc cestujících! Není se co divit, jízda v tehdejší tramvaji musel být zážitkem. Vozy bývaly dřevěné a pobité plechem, vešlo se do nich nanejvýš třicet lidí. Nebývaly ani zdaleka tak rychlé nebo pohodlné jako ty dnešní, například vydrápat se nahoru Moskevskou ulicí činilo tramvaji značné potíže. Osvětlení vozu navíc dlouho zajišťovaly petrolejové lampy, na elektrické osvětlení podnik přešel až na počátku 20. století.

Vytápění bylo do té doby také jen zbožným přáním. Cena ale bývala také příznivější. Roku 1920 stála celoliberecká jízdenka 60 haléřů, v dobách protektorátu pak 30 feniků. Od konce války do šedesátých let se pohybovala od jedné do 1,50 korun. Od té doby se neustále mírně zvyšovala, například trať z Liberce do Jablonce měla tři zóny, projetí každé z nich stálo korunu.

Nezůstalo se tedy u jediných kolejí. Brzy začala stavba spojení ze Soukenného náměstí do Rochlice, roku 1904 prodloužené až do Růžodolu I. 16. října 1912 pak položili základní kámen trati do Horního Hanychova pod Ještěd.

TRAMVAJOVÁ TRAŤ v dnešní Barvířské ulici. I tato trať později vzala za své, když se ukázala jako nerentabilní. Její funkci totiž dost dobře zvládla plnit i linka z Lidových sadů k nádraží. Foto: archiv

Původní malá vozovna v areálu městské elektrárny brzy přestala stačit vozovému parku, který brzy čítal 32 motorových vozů a 8 vozů vlečných. Vozovnu tedy zrušili a nahradili novou, v Nitranské ulici, která slouží dodnes.

Jedenáctku začali stavět v Jablonci

Před první světovou válkou fungovaly čtyři linky: Jednička od nádraží do Lidových sadů, dvojka z Rochlice do Růžodolu, trojka ze Soukenného náměstí pod Ještěd a čtyřka z Lidových sadů na dnešní zastávku Pekárny.

Černá doba tramvajové dopravy logicky nastala s propuknutím první světové války. Mnoho řidičů muselo narukovat a provoz byl tedy značně omezen. Tramvaje kromě cestujících rozvážely i zraněné vojáky k lazaretům, rozmístěným po celém městě. Místa řidičů brzy zaplnily i ženy. Jak je vidět, struktura tramvají v centru se od té doby prakticky nezměnila až na nešťastnou trať do Rochlice, kterou nechali roku 1960 zrušit a nahradit autobusy. Nutno podotknout, že na obnovení této trasy v současnosti pracuje Dopravní podnik města Liberce.

Zůstává linka číslo 11, která spojuje Liberec s Jabloncem. První plány na vybudování těchto kolejí vznikly hned po válce, roku 1946. Se stavbou se začalo o dva roky později, a to na jablonecké straně. Na první kroky Jablonecké dopravní společnosti navázal sloučený Dopravní podnik měst Liberce a Jablonce, který byl ale roku 1960 opět rozdělen. Tramvaj jezdila nejprve jen do Proseče, později až do Vratislavic. Společnost se rozhodovala, jestli bude pokračovat přes Rochlici údolím Nisy, nebo přes Novou Rudu. Zvítězila druhá varianta a celou trať uvedli slavnostně do provozu na Nový rok 1955.

Až do šedesátých let minulého století hrála tramvajová doprava suverénně první housle. Brzy se jí ale objevil konkurent v podobě autobusů, které začaly rychle získávat navrch. První autobus Společnosti liberecké pouliční dráhy vyjel do ulic 1. října 1927 a vyjížděl z Benešova náměstí do Ruprechtic. Liberecká společnost ale o autobusy příliš velký zájem ze začátku nejevila. Jezdila sice do Harcova – linka číslo 5 – a do Janova Dolu – linka číslo 6, ale v okolí Liberce začali podnikat především různí soukromí dopravci, kteří vozili do Chrastavy, Hrádku nad Nisou, Vesce, Dlouhého Mostu i jiných destinací.

Ránu do vazu zasadilo městské autobusové dopravě rozhodnutí vlády zdanit mimoměstské linky třiceti procenty. Město zkrátilo a později úplně zrušilo linku 6 a linku do Ruprechtic prodalo i s autobusy firmě Kraftwagenverkehrgesellschaft (K. V. G.). Renesanci zažila autobusová doprava až na sklonku třicátých let, kdy město znovu odkoupilo dříve prodané tratě a od soukromníků získalo například linky do Pavlovic, Krásné Studánky, Stráže nad Nisou a Chrastavy.

Ve čtyřicátých letech a dál pak autobusová doprava stabilně nabírala na objemu, někde i nahradila tramvaj. Dominantní role autobusů v Liberci ostatně platí dodnes.