„Když si pero a propisovačky ještě nekonkurovaly s počítači, hlavním cílem nácviku psaní bylo vytvořit záznam textu. To, že psaním rukou byly děti vedeny i k soustavnosti, pečlivosti a trpělivosti, byl vlastně takový bonus. Dnes se situace možná obrátila,“ přemýšlí Ivo Vodička. Ruční psaní je podle něj účinný nástroj proti roztěkanosti a nepozornosti, které děti „učí“ smartphony a počítače.

Vydal jste další titul věnovaný psaní dětí. Jeden nestačil?
Kdepak! Za posledních dvacet let se významně změnily zvyklosti spojené se psaním rukou, a právě tyto změny má nová kniha mapuje. Takže nakonec není jen o levácích, což je dlouhodobě mé hlavní téma, ale tentokrát je i o pravácích. V té první jsem vycházel z toho, že děti po nácviku písma tužkou tradičně pokračují plnicím perem a možná ho používají i dál. Jenže plnicí pero je zcela na ústupu, protože ho zcela nekompromisně vytlačily propisovačky, což se mimochodem projevilo i tím, že se používají i při nácviku psaní. Propisovačky a rollery, i když to tak na první pohled nevypadá, píšou zcela jinou technikou a děti se jim musí přizpůsobit.

Potřebují pedagogové radit v tom, jak učit děti psát propiskou?
Určitě ano. Propisovačky totiž píšou pod mnohem vyšším náklonem než plnicí pero, což se přenáší do zcela jiných úchopů a také písma, proto i nová knížka. Metodika psaní je ale pořád postavena na tom, že děti píšou perkem na násadce, které drží špetkovým úchopem, namáčejí do kalamáře a píšou spojitým písmem. Jenže kuličkovými psacími prostředky se z konstrukčních důvodů takto dá psát jen zčásti, ale učitelé i rodiče od dětí očekávají výsledky, jaké si pamatují z kdysi. To pak vyvolává nedorozumění a napětí u všech stran.

Marek Řeháček.
Spisovatel Marek Řeháček se snaží v chůzi krajinou nacházet poznání i útěchu

Vypadá výsledek psaní propiskou a perem jinak?
Propisky vedou k samovolnému přechodu k nespojitému písmu, kterým tak dnes píše většina lidí, i když jsme téměř všichni v první třídě prošli výukou spojitého písma. Před deseti lety se v Čechách vedla bouřlivá debata o tom, jestli a jaké to má pro děti destruktivní následky. Dnes je kvůli počítačům už otázka jiná jestli vůbec psát, či nepsat rukou.

A nepsat rukou, to je špatně?
Jakmile děti na prvním stupni rukou nepíšou nebo jen málo, obtížně si spojují slova s jejich významy, což nakonec vede i k menšímu rozvoji myšlení. Na přelomu tisicíletí ve třech státech USA úplně zrušili psaní rukou a od první třídy rovnou zavedli počítače. Po deseti letech se zjistilo, že tamní žáci mají horší vzdělávací výsledky. V Illinois se tak zákonem zase k psaní rukou vrátili, v ostatních dvou je to doporučeno.

Vytlačí počítače psaní rukou v českých školách?
Kdyby pro to aspoň někdo napsal metodiku! Jako student 1. ročníku obchodní akademie jsem se učil psát na stroji. Jenže podle této metodiky pro dospělé se začalo učit i na spoustě základních škol. Potom přišly počítače, a ta původní metodika psaní na stroji pro dospělé se obecně rozšířila. Teď se tlačí i na děti na prvním stupni, a dokonce i pro získání základní gramotnosti.

Vernisáž obrazů Ondry Maška v libereckém Stereu.
Liberecké Stereo zaplnily obrazy. Událost si nenechaly ujít desítky návštěvníků

Je psaní na počítači nebo na stroji obdobou nespojitého písma?
Ne. To, čemu se říká „psaní na stroji“, není vlastně vůbec psaní, ale „vkládání“ písmen, případně i celých slov. V češtině ty pojmy splývají, ale v řadě jiných jazyků mají pro obě činnosti samostatné pojmy. Liší se úplně jinou mechanikou prstů, ale hlavně úplně jiným přístupem k práci s pojmy při vkládání často úplně bez myšlení. Psaní rukou je právě proto samozřejmě těžší a je jedno, jestli je psané spojitým či nespojitým písmem. Řada žáků by proto radši ťukala na počítači nebo dostávala „výpisky“ rovnou zpracované. Ale právě ta práce při jejich zpracování je z hlediska rozvoje myšlení ta nejcennější.

Liší se nějak, když si žáci zapisují poznámky z výuky do počítače místo tužkou na papír?
Dnes se už tomuto tématu sem tam věnuje nějaký výzkumný tým. Na jedné vysoké škole ve Španělsku dali jedné skupině studentů noťasy a druhé tužku a papír. Ti, co psali do noťasu, toho sice napsali víc, ale jak se ukázalo později, pamatovali si méně a méně také látce rozuměli oproti těm, co si zapisovali tužkou, kteří si to pak také déle pamatovali a lépe tomu rozuměli.

Čím to je?
Když něco slyšíte, při psaní rukou si to musíte převést do své vnitřní řeči. Tedy utvořit myšlenkovou zkratku, které aspoň nějak rozumíte, a tu si pak napsat. Ale když používáte klávesnici, máte tendenci převádět to, co slyšíte, pouze do prstů, a to bez pochopení i zapamatování. Odpovídá to tomu, jak nás učili psát na stroji na střední škole: ze začátku jen písmena, která dohromady nedávala žádný smysl, pak slova a krátké věty. Hlavně nepřemýšlet o obsahu, tak jako správná sekretářka, jinak nasekáte při opisu chyby.

Martin Jungmann a Štěpán Kozák.
Milovníci fitness nechtěli jíst chemii, tak vybudovali vlastní značku výživy

Vývoj je ale takový, že rukopisné psaní je na ústupu…
To je bez debat. Otázka ale nezní, jestli máme psát rukou my dospělí. Jde o to, jak začínat s dětmi, které teprve zakládají svou gramotnost. Když si pero nebo i propisovačky ještě nekonkurovaly s počítači, hlavním cílem nácviku psaní bylo vytvořit záznam textu. To, že psaním rukou byly děti vedeny i k soustavnosti, pečlivosti a trpělivosti, byl vlastně takový bonus. Dnes se situace možná obrátila a nácvik rukou vedeného písma je protiváhou roztěkanosti a neschopnosti udržet pozornost, které děti provází práce se smartphony a počítači. Chyby v rukopisu jsou hned vidět a dá se z nich identifikovat způsob práce, což je mnoha dětem, ale i dospělým nepříjemné.

Panuje mezi pedagogy shoda na tom, že ruční psaní by mělo na školách zůstat?
Učitelé prvního stupně pro psaní jsou, ale někteří vysokoškolští učitelé a nadšenci pro IT už začínají mluvit o redukci výuky a připadá jim to moderní. Tyto názory však nevycházejí z výzkumů, ale z toho, co dělají sami v dospělosti. Tyto otázky u nás nikdo vážně nezkoumá, protože z různých příčin neexistuje základní pedagogický výzkum, a tak se o takových věcech nevedou ani odpovídající debaty. Na zkoumání písařské a čtenářské gramotnosti nejsou uvolňovány peníze a zkoumat děti je dnes neuvěřitelná úřední otročina kvůli zákonu o ochraně osobních dat. Proto víme víc o černých dírách a o sociokulturním životě žížal než o našich dětech, a to opravdu není nadsázka. Pak se není co divit, že pro rodiče i učitele nejsou ani nějaké srozumitelné návody, jak se s novou situací vypořádávat.

Ivo Vodička
Narodil se v roce 1962, vyrostl v Terezíně, dlouhodobě žije v Litoměřicích.
Vystudoval Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem nyní učí na Střední škole pedagogické, hotelnictví a služeb v Litoměřicích.
V roce 2008 vydal v nakladatelství Portál knihu Nechte leváky drápat, podle níž leváky učí psát řada učitelů, pro nakladatelství Raabe připravil šest pracovních sešitů pro leváky předškoláky.
Změny zvyklostí v oblasti psaní rukou zmapoval v nové publikaci Boj o špetku … aneb soumrak spojitého písma, kterou vydalo ústecké nakladatelství Imagine Media. Ke stažení je na levactvi.cz.