Málokdy v životě jsem pociťoval větší odpor, než když v televizi předseda Důchodců za životní jistoty Eduard Kremlička po prohrané sázce slupnul před kamerami potemníka. Od té doby se ale leccos změnilo. Jíst hmyz dnes není za trest, ale za odměnu. Mezi gurmány jsou hitem cvrčci zalití v karamelu nebo švábí fondue. Není se čemu divit. Jde o potravinu jako každou jinou pokud tedy zapomeneme na předsudky. Ve světě už na ně zapomněli dávno třeba Japonci si v hmyzích pokrmech libují a těžko bychom je označili za nekulturní národ.Lidé s otevřenou myslí, mezi které se počítám, se před žádnou výzvou nezastaví. Ani když to znamená ochutnat smažené červy nebo larvy odporného černého brouka potemníka peruánského.

Průhledné krabičky se hemží drobnými tělíčky potvor. Krovky bouchají do plastových stěn, chitinové krunýře se lesknou a občas se ozve lupnutí to když se některé ze sarančat pokusí vyskočit a udeří se o víčko. Koukám na svoji večeři.

cervi

Zkušený kuchař Petr Ocknecht přijel do Chrastavy uspořádat další ze svých „cooking show", v nichž se vaří hmyz, mluví o hmyzu a jí hmyz. Živé exempláře vystavené na stole mi však vysávají zbytky odvahy z žil a naopak dávají vzpomenout na časy, kdy jsme jako děti na louce chytali kobylky, ty okřídlené bestie, které křupaly, když jste některou zašlápli.

„Lidi se na hmyz nedívají jako na jídlo. Ale tak tomu nebylo vždycky. Třeba ve starých českých kuchařkách byly recepty z hmyzu a ještě v prvorepublikové kuchařce z roku 1923 najdeme recept na chroustovou polévku," upozorňuje přítomné Petr Ocknecht, zatímco zahřívá na indukční ploténce hrnec s vodou.

Třicítka návštěvníků jeho show mu dává za pravdu a souhlasně přikyvuje. Vesměs jde o lidi, kteří do společenského klubu v Chrastavě přišli nedotčeni pokrmy z hmyzu. Sám Ocknecht přiznává, že k jídlu z brouků měl kdysi stejný odtažitý přístup jako oni. Než poznal docentku Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně Marii Borkovcovou, českou kapacitu v entomologii a entomofágii, což je výraz pro pojídání hmyzu. Ta ho zasvětila do tajů přípravy hmyzích pochoutek a otevřela mu svět hmyzu stejně jako pověstnou třináctou komnatu. Dodnes s ní spolupracuje a vytvořili svérázné duo.

Čtěte také: Šváb? Ten chutná jako škvarky

„Ona moc dobře nevaří. Umí mluvit, tak jsem se pánve chopil já a od té doby děláme show spolu," seznamuje Ocknecht diváky se svou minulostí, ale kdykoliv se z plastových krabiček ozve šustění švábích nožiček, pozornost je ta tam.

„Ty sarančata asi nedám," kroutím hlavou, když si prohlížím deseticentimetrová těla. Samé krovky, tykadla a dlouhé ozubené nohy. První jdou však na řadu malí mouční červíci. Začíná se tím nejméně odporným. Jejich žlutá lesklá tělíčka kuchař sype rovnou na pánev plnou rozpáleného oleje. Párkrát se zakroutí a je po nich. Několik dam odstupuje.

„Maličko to prská!" varuje přítomné Ocknecht a vysvětluje, jak vnější skelet červích těl nevydrží tlak a praskne. Klidně bych si to poslechl až po jídle. K červům ještě přihodí sůl a pepř a pak už je servíruje jako posyp na zeleninový salát.

Potemník na kari

„Ty červi jsou lepší než ten salát," komentuje jeden z prvních odvážlivců. Je skoro slyšet rána, jak postupně padají kameny ze srdcí přítomných. Odvážlivec nezemřel v křečích, ani sousto nevydávil. Mně však chuť červů ničím nezaujala. Masa je v nich co by se za nehet vešlo a spíš jde o sugesci, že jíte něco nezvyklého.

To larvy potemníka nazvaného Zophobas jsou jinačí káva! Těla dlouhá jako malíček se nervózně kroutí, když je kuchař bere do rukou, aby přítomné seznámil s anatomií těchto tvorů. Dozvídáme se, že kdybychom červy nechali vyrůst, zakuklili by se a byli by z nich obyčejní černí brouci. Jejich krovky jsou však tvrdé a zapáchají, proto se jedí jen tato jejich mladá stádia. Jejich úprava už dokonce připomíná gastronomii k čerstvě opražených tělíčkům se přidává česnek a chilli.

Ani jedna z ingrediencí však nedokáže zamaskovat olejovitě moučnou pachuť, kterou larvy v mých ústech zanechávají. Ani druhý kousek nechutná lépe. Zbytek své porce nechávám kolegovi, kterému hmyzí večeře evidentně šmakuje. „Nejlepší jsou od hlavičky. Máme doma mládě sýkorky, a to si vždycky, když ho larvami potemníka krmím, bere červa z téhle strany, i když jí ho třeba nutím ocáskem," vysvětluje Ocknecht.

Přesvědčit o tom, že hmyz může být i dobrý, mě mají tepelně upravená sarančata a cvrčci. Cvrčci po spaření ve vodě putují rovnou na máslo a ti, kdo by si je snad chtěli někdy připravit doma, se dozvídají, jak poznají, že už jsou hotovi. „Cvrček si jakoby sedne," popisuje Ocknecht pozici, jakou zaujme na pánvi upečené hmyzí tělíčko. A skutečně. Cvrčci si jeden po druhém „sedají" a vtipálci v sále už mají k dobru další fousatý vtip: Kdy je samička cvrčka hotová? Když si sedne!

Kobylky ala krvety

Příprava sarančat je složitější. Musí se spařit, pak jim kuchař utrhne křídla. Kobylky dostávají po smrti krevetový nádech. Bez křídel vlastně krevety připomínají více než cokoliv jiného. Pobytem ve žhavém oleji se jejich opálení mění na hnědou. Nikomu se do jejich degustace moc nechce. Jakmile to ale první zkusí, s každým soustem se sálem rozléhá udivené „Ááááách!" Smažená sarančata jsou totiž opravdu lahodná. Připomínají mi chipsy, někomu oříšky. Křupou mezi zuby a kdyby neměly křivolaké nohy s háčky na konci, byly by dnešními favority. Těmi se nakonec stávají cvrčci na másle. I kuchař Ocknecht se veřejně vyznává z obliby tohoto jednoduchého pokrmu. „A jezte ty kobylky s nohama," varuje ostatní, „vaše tělo je vyloučí a kdo má problémy se zácpou, pozná jejich blahodárný vliv," radí.

Švábi v těstíčku jsou poslední tečkou za dnešní degustací. Přijdou mi tvrdí na skus a hmota uvnitř jejich těl evokuje škvarky. Maturitu z entomofágie jsem složil. Vybral jsem si lehčí verzi. Tou těžší je sníst švába přírodně opečeného. Dobrovolně si ji volí dva muži po mé pravici. „Je to výborný", oznamuje nahlas jeden z odvážlivců. Pak se ale rozhlédne, jestli ho ostatní vidí a směrem k manželce tiše špitne: „Řízek je ale řízek!"