I takový způsob ztvárnění postavy zažil herec libereckého Divadla F. X. Šaldy Václav Helšus při natáčení nového filmu Jana Švankmajera Přežít svůj život. Helšus vytvořil v psychoanalytické komedii, která má v těchto dnech svou premiéru na mezinárodním festivalu v Benátkách, hlavní roli. V tuzemsku ji zhlédnou první diváci až na začátku listopadu.

Hrát hlavní roli v animovaném filmu muselo být pro vás úplně novou zkušeností. Jak jste se vyrovnával s tím, že po vás chce režisér třeba zpomalený nebo rozsekaný pohyb?

Byla to zajímavá práce, netypická. Vytváříte vlastně podklad pro pozdější obrázky, pro animaci. Režisér sledoval hlavně můj výraz. Někdo by třeba mohl být z tohoto způsobu herectví nervózní, já jsem si ale rychle zvykl. Švankmajer například pozoroval při obědě, jak si hraju s rukama. Pak mi řekl, že by chtěl, abych dělal to stejné při natáčení.

Jak se vám hrálo třeba s Klárou Issovou?

Při natáčení jsem se s nikým z mých partnerů na place nepotkal. Jednou jsem si postěžoval asistentovi režiséra, že mám ve scénáři napsanou postelovou scénu s Klárou Issovou. Přitom to nevypadalo, že ji někdy budeme dělat v reále. Jednou jsem přišel na natáčení a Klára Issová tam byla. Postelovou scénu mi připravili pro radost, jako dárek.

Jak jste postelovou scénu prožíval?

Především to byla práce. Ovšem příjemná práce.

Můžete prozradit něco blíž o postavě, již hrajete?

Hraju tam sebe jako dospělého i sám sebe jako dítě, ale hraju ve filmu i svého vlastního otce. Příběh přechází z jednoho snu do druhého. Film vypráví o kořenech, které si každý odnášíme ze svého dětství. Například má manželka ve snímku na mne začne žárlit. Pořád mne sleduje, až mi nakonec vleze do mého snu.

Jací diváci podle vás novou Švankmajerovu psychoanalytickou komedii ocení?

Bude to film pro fajnšmekry, nikoliv pro široké masy, a třeba také pro studenty filmového umění. Je to přece jenom surrealismus. Většinová společnost se posunula ke konzumu. Lidi se dnes bojí poznat své sny, poznat sebe sama. Nechtějí se po takové cestě vůbec pouštět. A přitom ve snímku Přežít svůj život by se mohl najít každý.

Potěšilo vás, že si věhlasný režisér vybral pro hlavní roli zrovna vás?

Až během natáčení jsem zjistil, kolik toho o mé práci v Ypsilonce, v divadle i ve filmu Jan Švankmajer ví. Taková nabídka se neodmítá, je čest pro každého herce, když dostane šanci dělat s takovým fenoménem. Potěšila mne.

Není to tak dlouho, co jste se jako host vrátil po letech i na divadelní prkna Ypsilonky. V červnu jste se představil v inscenaci T.G.M. jako prezident Masaryk. Jak vás v Praze přijali?

Z Ypsilonky jsem odešel zhruba před třiceti lety. Měl jsem radost, když mi vloni můj bývalý principál Honza Schmid zavolal a nabídl mi Masaryka. Inscenace vypráví i o tom, co bych musel na sobě změnit, abych se podobal Masarykovi. Sedím na dřevěném koni a z výšky sleduju Čechy, Němce, Židy, a říkám si – má to cenu dávat tenhle stát dohromady? Premiéra, myslím, dopadla dobře. Doufám, že se nám podaří předvést inscenaci také v Liberci.

Máte teď v nejbližší době před sebou také natáčení nějakého filmu?

V jižních Čechách bych měl točit novou českou pohádku Vodník a Karolínka. Pak mne čeká menší role v Čapkových detektivních povídkách, a budu točit také sitcom.

Stačily vám divadelní prázdniny k tomu, abyste si pořádně odpočinul?

Poprvé jsem byl v létě v Chorvatsku, sice byla zrovna zima a moře chladné, ale mně to nevadilo. Jsem vodní živel, pořád jsem se potápěl. Když jsem se vrátil a jel na chalupu u Jablonného v Podještědí, šli proti mně hasiči. Hlásili mi, že vodu už mi ze sklepa odčerpali. Bylo po povodních.