Dvoudílná filmová kronika, která shrnuje liberecké události srpna 1968 včetně pohřbu devíti obětí masakru, jež se proměnil v manifestaci, byla součástí besedy, kterou v závěru minulého týdne uspořádala Knihovna Václava Havla v Praze. Lidé tak znovu na vlastní oči viděli dokument, který i po padesáti letech působí zděšení a připomíná, jak jsou osudy lidí i zemí křehké.

Schovánkové se filmový pás i pozdější události znovu odvíjí před očima. V té době jí bylo 12 let. „Zrovna jsem se vrátila ze skautského tábora. Táta nebyl doma, pořád někde běhal a natáčel. Pak to v kině stříhali a ještě týž den promítal v Liberecké kronice, kterou založil. Nebyl sám, spolu s ním točili i další jeho kolegové, třeba Zdeněk Maršík, také promítač,“ vzpomíná pozdější rozhlasová redaktorka Zdeňka Schovánková.

LIBERECKÁ KRONIKA

Liberecká kronika byla obdobou tehdejších filmových týdeníků, které se promítaly v kině před hlavním programem a zobrazovaly aktuální události. Témata byla široká. Podle ředitele okresního archivu v Liberci Roberta Filipa zachycovaly události od sportu přes politiku, akce Z, otevírání škol, záznamy z divadel, koncerty legendárního Severáčku nebo skoky na lyžích, LVT.

„Samozřejmě, že museli točit politické události, ale třeba i zájezd Ypsilonky. Táta spolupracoval třeba s libereckými horolezci,“ popisuje Schovánková.

K těm nejzajímavějším patří v dlouhém seznamu kritické reportáže z roku 1968, které předcházely srpnovým událostem. Pak, po roce 1971, se už mezi názvy objevují tituly jako Návštěva Gustáva Husáka v Liberci, Přátelé z Kovrova nebo Vystoupení Alexandrovců… Začala normalizace.

Pan Měchura je vpravo a drží kameru.„Témata k natáčení se už schvalovala. Táta byl pod kontrolou. Kromě výběru a natáčení mu postupně zakazovali i Filmový klub. To byla pro něj obrovská rána. Film miloval, byl to jeho svět,“ konstatuje jeho dcera. Na dobu těsně po srpnu nevzpomíná ráda.

„Doma se začali objevovat estébáci. Ptali se, jestli je táta doma, a pak začali prohrabávat skříně. Chtěli kopie filmů, které jsme měli poschovávané po bytě, ale i po kamarádech. Táta musel kopie nakonec odevzdat, dokonce jsme na to dostali doklad, pořádek musel být, ale vyráběl stále nové a nové. Jednu se mu podařilo propašovat i do USA, přes kamaráda Mirka Kořínka z liberecké Ypsilonky, Johna,“ popisuje Zdeňka Schovánková.

PROBLÉMY SE STUDIEM

Také ji události poznamenaly. V roce 1971 končila devítiletku a na gymnázium i vysokou školu nemohla ani pomyslet. „Na mé přihlášce bylo červeně s vykřičníkem napsáno: Studium nežádoucí! Nedávno mi to ukázali v archivu,“ vzpomíná. „Naštěstí naší sousedkou byla učitelka ekonomické školy Tomášková a ta mi pomohla se dostat alespoň tam. I Tomáškovi měli u sebe jednu z kopií,“ dodává Schovánková. Víc na dobu a lidi vzpomínat nechce. „Ale tátovi vzpomínka určitě patří,“ dodává.