Příběh posledních hodin života ambiciozního lyžaře Bohumila Hanče a jeho přítele Václava Vrbaty obsahuje vše, co správná legenda obsahovat má. Vůli a hrdinství hraničící s hazardem, pořádnou dávku českého vlastenectví, přátelské sebeobětování, smrt, dokonce dvojitou, a to vše v mlze nevyjasněných okolností, kterou po 97 letech už nikdo nerozptýlí.

Hanč a Vrbata jsou dodnes nejznámějšími oběťmi nevyzpytatelných Krkonoš a den jejich smrti, 24. březen, si čeští horští záchranáři dodnes připomínají jako Den Horské služby ČR.

„Tento den je dobrou příležitostí k připomenutí obětavé práce a historie horských záchranářů v naší zemi. Letos totiž zároveň slavíme 75. výročí činnosti horské služby,“ vysvětlil Jiří Brožek, náčelník Horské služby České republiky.

Ačkoli spolek krkonošských horských záchranářů sestávající se z koncesovaných průvodců, hasičů, četníků, nosičů a členů lyžařských, turistických a sokolských spolků se dal dohromady již před zimou v roce 1934, oficiální datum vzniku horské záchranné služby připadá na 12. května 1935. „Již tehdy bylo ale datum skonu Hanče a Vrbaty určeno jako Den horské služby,“ podotkl Brožek.

Takovou sílu měla legenda o velikonočním lyžařském závodu na 50 kilometrů, který odstartoval 24. března 1913 kolem sedmé hodiny ráno na hřebenech Krkonoš. Na start se postavilo patnáct závodníků, do cíle nedojel jediný.

Na vítězství v mezinárodním závodu si brousili zuby závodníci ze silné německé výpravy. Češi ale měli eso v rukávu – šestadvacetiletého rodáka z krkonošského Benecka, zedníka, tkalce a vynikajícího lyžaře Bohumila Hanče. Na jeho bedrech spočívala obrovská tíha českých národních ambicí. Němci nesmějí vyhrát!

Podcenil hory

Závod odstartoval za nádherného teplého jarního počasí. Hanč vyráží jen v kalhotách a košili. Tento fakt spolu s téměř fanatickou vůlí vyhrát ho v zrádném počasí nejvyšších českých hor stál život.

Poté, co startovní čáru opustilo všech patnáct závodníků, se povětrnostní podmínky prudce změnily. Nejprve přišel déšť, ochladilo se a na hřebenech začalo sněžit. Jarní idylka se během chvíle proměnila ve sněhovou vánici.

Závodníci, kterým promoklé oblečení začalo přimrzat na těla, závod postupně vzdávali. Pořadatelé se rozhodli soupeření v neregulérních podmínkách ukončit. Jenže Bohumil Hanč jel s obrovským náskokem v čele, nevěděl, že již je na trati sám. Skrz vánici ho hnala touha dokončit závod za každou cenu a vyhrát. Pořadatelé jej naposledy zahlédli nedaleko Violíku, ale jejich volání a mávání, aby závod ukončil, bylo marné. Nejspíš je vůbec nezahlédl.

Našel jej Němec

Čekali na něj na Labské boudě. Po více než šesti hodinách od startu začínalo být zřejmé, že do cíle nedojede. Skupina závodníků a pořadatelů se vydává kolem čtvrt na dvě odpoledne Hanče hledat.

Rozuzlení bylo kruté. Mistra Hanče, zcela vyčerpaného, na pokraji bezvědomí a téměř zmrzlého nachází asi kilometr a půl od Labské boudy směrem ke Zlatému návrší jeho soupeř Emmerich Rath. Němec, který vzdal závod včas.

Rath nedokázal Hanče sám dopravit do bezpečí, vrátil se tedy na Labskou boudu a přivolal posilu. Krátce poté, co záchranná výprava kolem 15. hodiny dovezla Hanče na saních na Labskou boudu, musí lékař konstatovat závodníkovu smrt. Nejspíš podlehl totálnímu vyčerpání a podchlazení organismu.

Zachránce udivila zvláštní věc. Ačkoli Hanč prokazatelně odstartoval spoře oděn jen do košile, pod Zlatým návrším jej našli oblečeného do kabátu a rukavic.

Záhada s kabátem

Oblečení mu nikdo ze závodníků ani pořadatelů nepůjčoval. Určitě se na sebe nechápavě podívali: Kdo se tedy potlouká po hřebeni Krkonoš bez kabátu a rukavic? Vysvětlení, bohužel rovněž tragické, na sebe nenechalo dlouho čekat.

Zhruba v době, kdy tým záchranářů transportuje umírajícího Hanče na Labskou boudu, se v Horních Mísečkách svěřuje německý turista, že na Zlatém návrší zahlédl člověka, který na něj něco volal. V době dávno před vysílačkami a mobilními telefony neexistoval rychlý způsob, jak dát z jedné horské boudy do jiné zprávu, že Bohumil Hanč byl již nalezen. Z Míseček vyráží jiná záchranná výprava s cílem nalézt ztraceného závodníka.

A skutečně – pod Zlatým návrším, jak se pak ukázalo, jenom několik set metrů od místa nálezu Bohumila Hanče – výprava narazila na zmrzlého lyžaře. Mrtvého muže, v domnění, že se jedná o Hanče, dopravili do Míseček.

Teprve druhý den se záhadný příběh podařilo částečně rozplést. Druhý mrtvý muž byl Václav Vrbata z Mříčné u Jilemnice. Hančův kamarád, který se přijel na závod podívat a který v nepříznivém počasí pravděpodobně poskytl příteli teplé oblečení, aby mohl pokračovat v prestižním závodě.

Jak to bylo doopravdy, už dnes nikdo nezjistí. Legenda o pomoci, která jde až na hranici sebeobětování, je na světě. Jaký jiný příběh by si měla horská služba dát do vínku?