Přesto si chci tak trochu postěžovat. Násilím mne nutíte, abych spotřební zboží vyhodila dřív, než jsem je stačila spotřebovat, tedy než dosloužilo.

Ptáte se, jak? Například tím, že sehnat ve stotisícovém Liberci obyčejné papírové filtry do kávovaru, takzvaného překapávače, je docela problém. V obchodech, kde ještě před rokem nabízeli několik druhů, dnes nemají ani jeden. V jednom supermarketu mi dokonce s úsměvem, který ze mne dělal idiota, sdělili, že filtry už vyřadili ze sortimentu. Co mi zbude, až filtry nikde neseženu? Vyhodit funkční překapávač a koupit si moderní kávovar, presso, jež teď letí, a pochopitelně je mnohem dražší? I ten šálek kávy, v něm uvařený, přijde na daleko víc peněz! Proč mi nenecháte mou svobodnou vůli vařit si kávu v tom, co uznám za vhodné? A co jste mi nota bene sami kdysi vnutili?

Žijeme v době, která posunula význam slov spotřební zboží. My totiž to zboží ani nestačíme spotřebovat! Náš vztah k němu je prostý: ukaž, co umíš, a šup s tebou do kontejneru! S tím, že by si někdo z nás dovolil ten luxus mít k nějaké věci citový vztah, se už vůbec nepočítá.

Děsí mne představa, že podobně jako k mobilu se třeba jednou začneme chovat ke svým blízkým. K přírodě, ze které musíme na každý nový výrobek urvat další kus, se takto chováme už celá desetiletí. Dokonce ji paradoxně plundrujeme také tím, že musíme naše nespotřebované spotřební zboží, tedy věci stále sloužící, zlikvidovat. Byť ekologicky.

Milí koumáci a výrobní manažeři! Snažně Vás prosím, počítejte i s lidmi zákazníky, kteří si chtějí tvrdošíjně vařit kávu po svém a třeba u toho koukat na starou lampovou televizi. Stačilo by spočítat životnost posledního vyrobeného kusu a po tuto dobu dodávat na trh náhradní díly a nutné komponenty. Díky!

Vaše předpotopní spotřebitelka