Aby si člověk mohl užít svou vlastní jinakost, musí mít zároveň dost sebevědomí. To jste měla?
Vůbec. Musela jsem si ho vybudovat a trvalo to dlouho. Naštěstí jsem občas narazila na někoho, kdo mi ho dokázal posílit. Třeba ředitel naší školy (Střední uměleckoprůmyslová škola, obor medailer/rytec – pozn. red.), akademický sochař Jiří Dostál. Jednou mi nešel výkres, byla jsem nespokojená, naštvaná, chtěla jsem hodit tužku do koše a roztrhat papír, on za mnou přišel a říká: „Co blázníš, podívej se na ten obrázek. Tenhle centimetr čtvereční je dokonalý! Krásný!“ To mě nakoplo. Tak, jak se on díval na můj výkres, se snažím dívat na spoustu věcí… Ale jinak jsem patřila mezi ty „jiné“ a zároveň nesebevědomé děti. Byla jsem dcera perfekcionistky, která chtěla, abych byla ve všem nejlepší, brala jsem tedy jako velké selhání, když jsem nedosáhla na to, co mi někdo nalinkoval. Snažila jsem vyhrávat a být úspěšná, abych se zalíbila rodičům, abych něco znamenala. Především tomu vděčím za všechny své sportovní výsledky. Ale teď, po letech závodění mi došlo, že není nic moc vznešeného na tom, být lepší než ostatní, ale že daleko důležitější je být každý den alespoň trochu lepší osobnost, než jakou jsem byla včera. 

Dubnové vydání časopisu Glanc.Mám z toho trochu mrazení, v poslední době jsem mluvila s více lidmi, kteří tak strašně prahli po potlesku – a hodně ho slýchali, ale stejně nebyli nikdy spokojení sami se sebou… 
To je přesné. Celý život mě hnal pocit, že MUSÍM být úspěšná, abych něco znamenala. Abych nebyla Nikdo. Ale spokojená a šťastná jsem nebyla skoro nikdy… 

Kde se to vzalo? 
„Když nebudeš sportovat a nebudeš úspěšná, budeš tuctová holka, co nic neznamená.“ To mi v dětství několikrát řekla maminka. Od téhle věty se odvíjel celej můj život a sport. Rozměr mých úspěchů mi dochází až teď, když jsem skončila. Předtím každý úspěch znamenal jen oddechnutí – dobrý, na chvíli je vystaráno, na chvíli smáznutý pocit, že „nic neznamenám“. Dnes už vím, že ta mámina věta není pravda. Ale myslela to dobře, chtěla, abych byla dobrá. Na mě nic jiného nefungovalo, když jsem se vzpírala a nechtěla na lyže… 

A táta? 
Do sportu mě nutili oba. Nesnášela jsem to, brečela jsem, chtěla jsem být umělkyně, k umění jsem měla vždycky silnější vztah než ke sportu. Ale dneska jsem jim stejně oběma strašně vděčná. Jsou to úžasní rodiče.

K umění jste tíhla víc, i když jste byla ve sportu na vrcholu?
Často jsem přemýšlela, jestli nebyla chyba umění vzdát. Asi jsem nebyla až tak talentovaná, ale táhlo mě to. Jenže sport mi šel tak nějak sám od sebe, zatímco ostatní se dřeli a šťavili. Naši mě lámali, že mám talent, tak mám dělat sport. Mělo to tak asi být, nelituji toho, sport mi dal hodně, naučil mě disciplíně, zocelil mě, udělal ze mě silnější osobnost…

Hm. A šťastnou?
(odmlčí se) Uf… To asi úplně ne. Vnitřně ne… Nedávno jsem viděla sestřih ze Soči, jak vjíždím do cíle. Stříbro na olympiádě! A já nemám žádné emoce. Jedu, a udělám jen takový: „No jo, no…“ Víte, je spousta věcí, které bych ráda řekla, ale nevím, jestli by to někdo pochopil, lidi si řeknou, že jsem se zbláznila. Kdekdo mi říká, že jsem magor, že posílám své medaile ze světových pohárů fanouškům, jenže já je nechci mít doma. Chci udělat radost někomu jinému, teprve pak ten kov udělá radost i mně. 

Vy jste „nám“ tady deset let vyhrávala medaile, ale sama jste nebyla šťastná?
Radost z povedených závodů jsem měla, ale to je jiná radost než ta, kterou zažívám v osobním životě.

V cíli je to radost biochemická, když se vyplaví endorfiny. 
To je ono. Ale upřímná radost je, když vezmu štětec a paletu a mám volnost a maluju, co chci. To je silnější. Vnitřní štěstí je důležitější, i když to spousta lidí nerozlišuje. 

Věděli vaši blízcí, že nejste šťastná? 
Myslím, že jo. Máma cítila, že mi tam není dobře, hlavně poslední dobou. Když jsem přijela po několika týdnech, muselo to na mně být poznat. Ale já jsem si vždycky uměla najít ten centimetr na výkresu, který byl krásný. To ostatní jsem vytěsňovala. Ale bývalo mi často zle.

Mluvila jste s někým o svých pocitech? 
Nejvíc se svým manželem. Často jsem se o to také snažila se svým trenérem Ondrou Rybářem. Také s pár blízkými přáteli, se sportovní psycholožkou a na konci vlastně i s psychiatričkou.

A pomohlo vám to? 
Trochu. Někdy. Když jsem se mohla vypovídat, na krátko mě to zbavilo nepříjemného pocitu, ale to bylo jen hašení ohýnků, neléčilo to podstatu. Tomu jsem se musela postavit sama.