„Vítám vás ve svém životě. V životě, který se neobejde bez pomoci druhých. Otevřete své oči a srdce. Přijďte a prožijte s námi a našimi asistenty těžkosti i radosti.“ Takto svou výstavu Symbióza uvedl Milan Roubal, který ji na vlastní kůži zažívá každý den.

Dvaačtyřicetiletý fotograf Milan z Prahy žil do svých šestatřiceti let relativně normální život. Pracoval jako živnostník a věnoval se svým zájmům. Rád zažíval různá dobrodružství a nebránil se výzvám, které život přinesl. Cestoval, lezl po skalách a jezdil na kole. To vše změnil jeden osudový okamžik. „Před pěti lety jsem během cyklovýletu v Itálii přelétl přes řídítka, dopadl na hlavu a zlomil si šestý a sedmý obratel. Výsledkem bylo 90procentní ochrnutí celého těla,“ popsal nehodu do té doby aktivní muž.

První rok nového života strávil po nemocnicích a rehabilitačních ústavech. V mysli se srovnával s tím, co ho potkalo. Následující rok se začal osamostatňovat. „Fatálně se proměnil můj životní styl. Z celkové nezávislosti na systému a na nikom jsem se dostal k naprosté závislosti na všech, kterým na mně záleželo,“ řekl Roubal.

Život ho přesto stále baví. Smysl nalezl ve fotografování, do jehož tajů pronikl ještě před nehodou. K tomu „pravému“ focení ho přivedla současná přítelkyně. Seznámila ho s fotografkou Klárou Chlumeckou, která mu přiblížila základy digitálního fotografování. Absolvoval několik kurzů pro začátečníky. Vyzkoušel různé směry, ale nejvíce ho zaujala úprava fotografií. „Je to činnost, které se mohu s malou dopomocí věnovat sám, což pro mě znamená skvělý pocit,“ zdůraznil Roubal. Momentálně by se rád zaměřil na uměleckou tvorbu a vytváření stylizovaných obrazů, které budou k pozorovateli promlouvat.

Tématem výstavy Symbióza, která potrvá do konce srpna ve vestibulu Krajského úřadu Libereckého kraje, je život na vozíku v rámci asistenčních služeb a asistence jako takové. „Asistent je člověk, který vám ráno pomůže z postele, přes den vám pomáhá se vším, co potřebujete, a večer vás též do postele uloží. Je to někdo, na kom jste naprosto závislý, a též někdo, s kým je potřeba vycházet,“ přiblížil fotograf.

Fotografie sbíral tři roky a další rok mu zabrala příprava výstavy. „Je to citlivě a vtipně provedené uvedení do tématu, o němž se moc nemluví a neví. Nikoho snad neurazí, možná trochu pobaví, ale pokud není člověk úplně bezcitný, tak se zcela určitě dojme. Věřím, že výstava zasáhne a možná změní pohled na svět,“ řekl tvůrce. Výtěžek poputuje na sbírku konta bariéry Charta 77 na služby osobní asistence pro hendikepované.

Jak sám přiznal, je smířený s tím, že už nikdy nebude chodit. Má ale radost z toho, že může částečně hýbat rukama a pohybovat se na elektrickém vozíku. „Žiji aneb fotím, tudíž jsem! Nepláču a nestěžuji si. S mojí partnerkou Míšou, která je mi velkou oporou, plánujeme budoucnost, rodinu, cestovat, smát se a prožít spolu plnohodnotný život,“ uzavřel vyprávění Roubal.