Těmito slovy připomíná známý liberecký fotograf Petr Šimr loňský srpen, kdy jako fotoreportér dokumentoval ničivou povodeň v Heřmanicích na Frýdlantsku.

Další jeho fotografie (které se mimochodem objevily v soutěži Czech Press Photo) máte možnost vidět ve vestibulu Krajského úřadu Libereckého kraje. Teprve při hlubším pohledu na snímky si divák uvědomí, že práce fotografa je někdy tím nejnevděčnějším povoláním na světě.

Zachycuje totiž smutek, zmar, strach a beznaděj. Emoce, které si jen neradi pouštíme k tělu.

„Loňské povodně Petra velmi zasáhly. Z jeho vyprávění bylo zřejmé, že to, co se při povodni i po ní odehrálo, pro něho bylo osobní. Jako skvělý reportér pak dokázal nejen zachytit vynikající reportáž, ale také citem sobě vlastním zachytit příběhy osobních tragédií i společenských sepětí…“ Tak charakterizuje Petra Šimra v pozvánce na výstavu souboru fotografií Povodeň 2010, pořízených při loňských povodních na Chrastavsku a Frýdlantsku, jeho kolega z Fotoklubu Obscura František Šidák.

Snímky jsou v ke zhlédnutí ve vstupní hale Krajského úřadu v Liberci do září.

Petr Šimr – žije a tvoří v Liberci

„ …V roce 1992 jsem se vydal na dráhu profesního fotografa. Začátek nebyl lehký, ale postupně jsem se uchytil jako fotograf u nového deníku Liberecký den/Deník, kde pracuji dosud. V redakci jsem dostal k digitální fotografii, ale k srdci mi nepřirostla. Nezbylo ale, než se přizpůsobit a negativ používám čím dál méně. Fotografuji na digitál i volnou tvorbu, bohužel s vědomím, že naráz můžu přijít o archiv fotek, když mi zkolabuje počítač, nebo pozvolna, když díky pokroku, nebude mechanika schopná otevřít starší nosiče. Na druhou stranu, díky kolegovi z fotoklubu Petrovi Štoskovi, který dokáže tisknout velmi kvalitní fotografie, se práce se zvětšeninami zjednodušila.

Fotím stále, většinou při práci, držím se svého dokumentárního pohledu na svět a nechci se podřizovat některým současným trendům ve fotografii. Snažím se o svůj pohled na svět a život kolem sebe. Odměnou jsou mi fotografie, když visí někde ve výstavní síni a lidé se na ně dívají. To je myslím motor, který mne pohání k dalšímu, nikoli však překotnému fotografování…“

Text byl zapůjčen z profilu Petra Šimra na webových stránkách Fotoklubu Obscura a klubové publikace