Mezi námi. Takový název nesla výstava, která vznikla jako skupinový projekt dálkových studentů třetího ročníku Liberecké školy fotografie. Její lektoři učí zájemce, jak objektivem zachytit dění kolem nás. Snímky ukázaly bez příkras ukrajinské uprchlíky, kteří našli azyl ve městě pod Ještědem. Výstava byla v březnu na dvě hodiny k vidění na náměstí před libereckou radnicí a vzbudila emoce kolemjdoucích.

Jedním ze zapojených studentů a fotografů byl pětačtyřicetiletý Julius Jankovič z Liberce. Ten správný způsob focení mu ukázali právě v Liberecké škole fotografie a jeho zkušenosti prohloubil i společný studentský projekt. V jeho zadání měli na nafocení přibližně padesáti tváří autoři dva dny. Ukrajinci dostali možnost napsat veřejnosti vzkaz na žluté nebo modré kartičky, fotografové je pak s nimi vyfotili.

„Prvních dvanáct portrétů za čtyři hodiny jsem bral jako velký úspěch. Pro mě to byla velmi cenná zkušenost. Věděl jsem, jak se ptát a co očekávat. Kdy jít do akce a kdy být raději zdrženlivější,“ popsal průběh focení Jankovič s tím, že nechyběly ani emočně vypjaté okamžiky. „Nejsilnější moment byl, když asi šestiletá holčička začala malovat ruský tank,“ podotkl.

Během pořizování snímků navštívili fotografové místa, kde našli ukrajinští uprchlíci dočasný azyl. Jednalo se o místní hotely, ubytovny a studentské koleje. „Domlouvali jsme se rukama a nohama, ale nakonec se podařilo dát to dohromady,“ sdělil další ze zapojených studentů, třiapadesátiletý Petr Bureš z krajského města. Jelikož bylo málo času, nemohl se podrobněji seznámit s příběhy ukrajinských běženců. „Bylo jim hlavně líto, že museli opustit manžele či rodiče,“ dodal.

Přestože během studia absolvovali předmět Psychologie ve fotografii a na podobné situace byli připraveni, citům se vyhnout nemohli. „Příběhy dospělých jsou jedna věc, ale příběhy dětí, které si projdou pro většinu z nás nepředstavitelnou zkušeností, je věc druhá. Byly i chvilky, kdy bylo vhodné nefotit,“ svěřil se Jankovič s tím, že od samotných uprchlíků se jim na výstavu a fotografie dostala velmi hezká odezva. „Za sebe jsem vnímal, že mají velký vděk, že tu s námi mohou být. Že se o ně někdo zajímá, někdo se jich zeptá, odkud jsou, čím si prošli, co by chtěli změnit. Že k nim nejsme lhostejní,“ zdůraznil.

Podobné pocity zažíval i Bureš. Vidět ženy se slzami v očích a vykulené děti na něj dolehlo. Obává se toho, aby se konflikt nerozrostl až na naše území. „V duchu jsem si říkal, že bych byl hrozně nerad, aby naše ženy a děti takto někdo fotil v cizí zemi,“ doplnil fotograf. Jeho kolega vnímá ukrajinskou krizi jako velkou příležitost pro všechny být lepšími. „Podaří se nám to? Tuto otázku nechť si položí každý z nás,“ uzavřel Julius Jankovič.

Expozice před radnicí měla mezi lidmi úspěch. Tvůrci se proto rozhodli, že fotografie vystaví i jinde v Liberci. Konkrétní místa nyní dojednávají.