Jako každou zimu i letos se členové Oblastního spolku Českého červeného kříže (OS ČČK) společně s městskou policií vydali na pomoc lidem žijícím bez domova. Většina z nich totiž nevyužije možnost jít strávit noc do výjimečně otevřeného Denního centra Naděje, ale raději zůstanou na ulici. Pro mnohé se tak jedinou záchranou před umrznutím stává teplá bunda.

POTŘEBUJÍ BUNDY

„Staráme se o ně, co se týče oblečení, jsme schopní zajistit jim i nějaké stravování, doporučíme jim, kam si mohou zajít na jídlo nebo se osprchovat,“ vysvětluje ředitel OS ČČK Karel Studený, zatímco se v sanitce naložené potřebnými věcmi vydáváme na cestu.

MAMÁNCI NA ULICI

Naším průvodcem je strážník Jiří Peřina, který ví o všech bezdomovcích v Liberci. Zná jejich skrýše i osobní příběhy. „Řada z nich dlouhodobě žila u rodičů, kteří se o ně starali, živili je ze svých důchodů, ale pak zemřeli a ti lidé si neuměli poradit,“ vysvětluje strážník. Někteří z nich ale přišli o práci, pak o dalšía zase o další, až hledání vzdali. To je příklad Klukana, který se svým kamarádem žije v jeskyni na těžko dostupném místě v lesíku.

Za starým kobercem hoří ohýnek, na kterém si muži vaří čaj, hraje zde rádio. „Trochu jsme to podcenili s oblečením,“ svěřuje se Klukan a má radost, že dostane teplejší bundu. Jeho spolubydlící je na tom s oblečením dokonce ještě hůř.

„Žiju tady už osm let, pocházím ale z Domažlic. Dělal jsem předtím v Litexu, pak jsem dělal v dalších podnicích, ale všude to šlo do betonu,“ vysvětluje Klukan.

Oba se teď živí sběrem papíru, který vozí do sběrny. „Nikdy jsem nezažil, že by třeba kradli v obchodě,“ komentuje strážník.

KDYŽ JE ZIMA, CHODÍM

Přesouváme se blíž k centru. U řeky zde žijí hned dva bezdomovci, jeden v teplé garáži, druhý má matraci složenou jen pár metrů od silnice u zdi pod úzkou stříškou. „K sobě mě nepustí,“ komentuje starší muž, zatímco si vybírá oblečení. Potřebuje hlavně kalhoty a pod ně tepláky. V obličeji má zřejmě omrzliny.

„Když je mi zima, tak vstanu a chodím. Na noc bych se schovat nešel nikam nešel. Nerozumím si s nima,“ dodává. „Je to těžké, tihle lidé možnost někde přenocovat v teple nevyužívají,“ vysvětluje ředitel OS ČČK s tím, že mnozí neradi opouští svá místa. Je to případ hlavně těch, kteří žijí dál od středu města.

BEZ PONOŽEK

Mnozí z těch, které jsme navštívili, jsou v produktivním věku, práci se ale vyhýbají. „Už jsem se ptala, proč nejdou dělat. Jen pokrčí rameny,“ říká Anna Stahoňová z ČČK, kterou i po těch letech dokážou lidé na ulici překvapit. Zvláště, když ze stanu vyběhnou v mínus deseti jen v pantoflích bez ponožek.

Jistou naději na zlepšení situace vidí strážník Peřina ve vzniku občanského sdružení, díky kterému by se bezdomovci začali starat o sebe navzájem a měli tak opět nějakou zodpovědnost. Když však připomene, že v jednom ze stanů mezi odpadky žije i těhotná žena, je těžké nějakým změnám věřit.