K čemu má setkání firem a škol sloužit?

Dnešní setkání je jedna z závěrečných konferencí projektu Pospolu, který řeší především problematiku odborných škol a praktického vyučování a praxe ve vztahu k odborným firmám. Projekt Pospolu řešil na několika úrovních, jak co nejefektivněji a za co nejmenších legislativních změn propojit školy s podniky. Samozřejmě nějaké legislativní změny budou potřeba.

Jak vznikl projekt Pospolu?

Po roce 2009 vznikl větší impuls ze strany průmyslových podniků, které viděly nepříjemnou demografickou křivku a věděly, že budou potřebovat odborníky a že školství bylo a že do dneška je nastavené více na všeobecné vzdělávání. Na základě toho impulzu navštívily ministerstvo školství, které poté zadalo Národnímu ústavu pro vzdělávání, aby to v rámci projektů řešil.

Jaká byla vaše role v projektu?

My jsme se podíleli na ověřování prvotních poznatků z projektu jako jediná škola z Libereckého kraje. Oslovili jsme stavební firmu Stylstav, která byla ochotná s námi spolupracovat a vzít žáky na odbornou praxi a při tom jsme ověřovali modely spolupráce, co by mohlo být lepší a čemu zároveň legislativa brání.

Co podle vás setkání přinese?

Je vždycky dobré, když se lidé ze školství a z průmyslu setkají. Každý má svoje problémy a potřeby. Přínosný byl příspěvek Davida Michela, který prezentoval německý duální systém a další podmínky, za kterých tam pracují se vzděláváním firmy.

Co konkrétně vy chcete uplatnit?

Stavebnictví má oproti strojírenství roztříštěnou zaměstnavatelskou strukturu. Strojírenské podniky mají většinou sto a více lidí, takto velkých stavebních firem je jen málo. Takže my se potřebujeme například od Němců naučit, jak oni oslovují malé firmy. U nich je ale účast v komorách povinná, takže jenom převzít jejich systém nejde.

Stavební školy z pohledu Svazu podnikatelů ve stavebnictví

Nikdy nedrželi cihlu v ruce

Liberec Bohumil Maixner je manažer Svazu podnikatelů ve stavebnictví (SPS). Na včerejší Regionální setkání zástupců škol a firem, které se konalo ve Střední průmyslové škole stavební v Liberci, přinesl návrhy na změnu.

S jakým příspěvkem jste na setkání přijel?

S návrhy řešení krizového stavu na učňovském školství, které vypracoval SPS. Jsou dost odlišné od závěrů projektu Pospolu a způsobu uvažování Národního ústavu vzdělávání.

V čem konkrétně se liší?

Problémy, které jsou v učňovském školství, se neřeší. Od roku 2007, kdy jsme se problémem v Libereckém kraji začali zabývat, mi připadá, že stojíme na místě, nebo dokonce jdeme zpět. Absolventi stavebních škol v kraji přes snahu pedagogů absolutně nejsou použitelní v praxi, protože školy nejsou propojené s firmami. Máme podrobné informace z firem a z úřadu práce. Většina absolventů opouští obor, nebo nikdy nedrželi v ruce cihlu.

Co překáží přijetí změn navrhovanými SPS?

Tu šíři máme popsanou z pohledu zaměstnavatelů a nemůžeme se se školskými pracovníky dohodnout, co je hlavní a co vedlejší. A jestli z tak velkého projetu jako je Pospolu nevzešly žádné návrhy na změnu legislativy, tak je to mlácení prázdné slámy.

A co by jste navrhoval?

U nás se to netýká jen zřizovatele škol, tedy kraje, ale i ministerstva školství, daňových úlev firem, které si mají vychovávat učně. Týká se to ministerstva práce a sociálních věcí, které má absolventy, kteří se neuchytí, na krku. Je to široký problém.

Můžete jmenovat alespoň jeden konkrétní návrh?

Třeba v Německu mají tři dny praxe a dva dny školy, u nás mluví o dvou hodinách v týdnu.