Pořád málo! Jáma může přijít Českou republiku až na 1,8 miliardy korun. Tuto sumu vymáhá po státu za údajně zmařenou investici u mezinárodní arbitráže společnost ECE Projekt management. Jako svědek před tribunálem ve zhruba týden dlouhém soudním přelíčení v Londýně vypovídal také bývalý dlouholetý primátor Liberce Jiří Kittner (ODS). Včera večer odtud přiletěl.

„V pátek 30. září končí výslechy svědků, následovat by měly výpovědi znalců. Podle mého odhadu bude trvat ještě několik měsíců, než soud rozhodne,“ podotýká bývalý primátor.

Většina lidí si ani neumí představit, jak to u takové mezinárodní arbitráže chodí.
Arbitráž vypadá podobně jako soud, i když vlastně soudem není, nehledají se viníci, nikdo z ní neodchází do vězení. Jedna strana se domáhá nějaké finanční částky, protože se domnívá, že jí bylo protistranou „ublíženo“. Protistrana se brání, obě tak činí pomocí listinných důkazů a výpovědí svědků a úkolem arbitrů je posoudit důkazy a hlavně výpovědi svědků, jejich věrohodnost a rozhodnout. Mohou nároky uspokojit zcela, neuspokojit vůbec, nebo jen zčásti.

Jak konkrétně vyslýchali vás?
Výslech svědků probíhá trochu jinak než u nás. Ti, co se občas dívají na Perryho Masona, si to lépe představí. Vyslýchají vás právníci protistrany a snaží se znevěrohodnit vaši výpověď, nebo vás jako osobu. Zkrátka maximálně snížit váhu vašeho svědectví, které je většinou pro jejich stranu nepříznivé, jinak by si vás druhá strana ke svědectví nevybrala. Takže právníci jedné strany „grilují“ svědky protistrany a používají různých, někdy i nepříjemných prostředků. Arbitři se také ptají, ale jejich otázky jsou věcné a neutrální. Nesmíte mít při výslechu nic na stole, žádný papír, nic. Co potřebujete, vám soud půjčí.

Byl jste hodně nervózní? Vzal jste si z Liberce třeba nějaký talisman pro štěstí?
Talisman jsem neměl, ale nervózní jsem byl. To je asi v takovém případě každý. Jste v neznámém prostředí, nevíte, co vás čeká, a samozřejmě cítíte i odpovědnost. Jde o téměř 2 miliardy korun.

Připustíte, že město před lety mohlo něco udělat jinak?
Nezastupuji město Liberec, to není účastníkem arbitráže. Vystupuji jako svědek České republiky a hájím její pozici. Arbitráž je sporem mezi ECE a Českou republikou. V případě ECE nerozhodovalo jen město Liberec, respektive jeho stavební úřad, ale i Liberecký kraj a ministerstvo pro místní rozvoj. Těžko se dá říci, jestli měl někdo z rozhodujících udělat něco jinak. Já jsem přesvědčen, že ne.

Kde jste bydlel a jak celý týden v Londýně trávil?
Bydleli jsme v hotelu nedaleko sídla, kde se soud koná. Je to část Londýna nedaleko Trafalgarského náměstí, kde sídlí většinou právní kanceláře, advokáti a s právem související instituce. Jednání soudu probíhala od půl desáté do půl šesté večer. Následovala většinou „porada“ s našimi právníky. Zbylý čas, moc ho nebylo, jsme mohli využít, jak jsme chtěli.

Pokud by Česká republika arbitráž prohrála, může vymáhat nějakou škodu i po Statutárním městě Liberci?
Nemůže. Arbitráž není o tom, kdo konkrétně něco zavinil. Uznají–li arbitři nárok druhé strany, bude to proto, že podle jejich názoru Česká republika nedodržela dohodu o ochraně investic. Nebudou ovšem řešit, zavinilo–li to město, kraj, ministerstvo, nebo někdo jiný.

Ocitl jste se u mezinárodního soudu poprvé? Co vás na jeho průběhu nejvíc překvapilo nebo zarazilo?
Ano, svůj život jsem obohatil o tuto zkušenost poprvé. Nemohu říci, že by mě něco vyloženě překvapilo, snad jen to, že podobnost s výše zmíněným Perry Masonem byla poměrně velká. Právníci zastupující Českou republiku věnovali hodně času tomu, aby nás připravili na to, co nás čeká. Celé jednání nám podrobně popsali, takže jsem měl o něm poměrně jasnou představu.

Od komunálních voleb jste jako bývalý primátor pod permanentním tlakem, jako byste mohl za všechno špatné. Tlak se v posledních týdnech stupňuje, vrcholil i obviněním protikorupční policie za převody městského majetku. Jak tento nápor psychicky zvládáte?
Na permanentní tlak jsem byl zvyklý již z předchozí doby. Samozřejmě i v politice, nebo možná v té zvlášť platí to, co platilo už ve starém Římě. Poklesne–li gladiátor v kolenou, troufají si na něj i ti, co se dosud krčili v bezpečné vzdálenosti. Politika v posledních letech nesmírně zhrubla. To neustálé psaní trestních oznámení, obviňování z kdečeho stylem „důkazy nemáme, tak pořád hovoříme o indiciích, ono možná něco vyjde, a když ne, tak média to napíší, alespoň dotyčného poškodíme“, je toho ukázkou.

Nenapadla vás v poslední době aspoň jednou pochybnost, jestli jedenáctileté primátorování za všechny ty současné útrapy vůbec stálo?
Jako vše i mé jedenáctileté primátorování mělo své stinné a kladné stánky. To ani jinak nejde. Pro mne těch jedenáct let za to určitě stálo, i za to, co se děje nyní. To ukázání „pravých tváří“ a toho, čeho jsou všeho někteří schopni, má také svoji cenu a nejen pro mne. Tu práci jsem dělal rád a i ten rychlý rytmus života, který s sebou nesla, mně vyhovoval. A je to i neocenitelná a málokomu dopřávaná životní zkušenost.

Jaký vzkaz byste poslal do Liberce lidem, kteří za vámi stojí? A jaký těm, co mají z každého problému kolem vás a nejvíce pak z policejního obvinění škodolibou radost?
Těm prvním moc děkuji a ať věří, že mi to pomáhá a dává sílu. Jsem také jen člověk a rezervoár sil není nevyčerpatelný. A těm druhým raději nic. Snad jen, že mne nezlomí a že i na ně jednou dojde. Úsloví o tom, že co zaseli, také sklidí, platí i pro ně.