Mezinárodním jazykem esperanto mluví lidé již více než sto třicet let. O vznik tohoto jazyka, který dnes užívají statisíce lidí, se v roce 1878 zasloužil polský židovský lékař Ludvík Lazar Zamenhof. Žil na území carského Ruska v mnohonárodnostním městě Białystok. Nejen jako obyvatel carského Ruska si už od dětství všímal velmi častých neshod a rozepří mezi jednotlivými národy.

Tyto konflikty dovedly Zamenhofa k názoru, že jejich příčinou je neexistence společného jazyka. Proto již jako mladík začal pracovat na vytvoření nového jazyka, který by setřel jazykové rozdíly mezi obyvatelstvem a eliminoval tak odlišnosti, jež vedou dle Zamenhofova názoru k většině rozporů. Pro vytvoření mezinárodního jazyka se inspiroval několika jazyky, a to hlavně germánskými a románskými, z nichž sestavil mluvnická pravidla i slovní zásobu.

Po několika letech usilovné práce se mu podařilo vytvořit neutrální a snadno naučitelný jazyk. Svůj projekt zveřejnil v roce 1878 v písemné podobě pod názvem Lingwe uniwersala. I přes odpor carské politiky a nesouhlas otce, který práci svého syna považoval za utopii, pracoval Zamenhof v následujících letech na dalším rozvoji a zdokonalení této řeči.

Po devíti letech usilovného snažení vydal pod pseudonymem Doktor Esperanto první učebnici s názvem Международный Mezinárodní jazyk, přičemž pravidla zapsaná v této jazykové příručce v podstatě platí dodnes. Zamenhofův pseudonym, pod kterým knihu napsal, se velmi brzy ujal jako název jazyka.

(oem)

V příštím článku tohoto seriálu věnovaného esperantu se můžete těšit na informace o historii jazyka esperanto v českých zemích.