Politický skandál nebývalých rozměrů provázel před téměř sto lety výstavbu vodní elektrárny v Rudolfově na okraji Liberce. Slova korupce, obrovský skandál, kolosální překročení ceny se tehdy objevovala v titulcích dobového tisku, odehrávaly se dramatické soudní spory. Výstavba rudolfovské elektrárny se řešila v libereckých ulicích, zasedacích síních městských i obecních rad, představenstev, a dokonce i Národního shromáždění. Skandál, který je s výstavbou elektrárny spjat, by dnes při pohledu na klidné údolí na Černé Nise, kde stavba od roku 1928 stojí, málokomu připadl na mysl.

Zájemci nyní dostanou jedinečnou šanci do elektrárny nahlédnout. Povodí Labe, které je jejím vlastníkem, ji na léto otevře veřejnosti. „Je to vůbec poprvé. Návštěvníkům nabídneme prohlídku unikátní strojovny s výkladem strojníka elektrárny,“ uvedla Hana Bendová, mluvčí Povodí Labe.

V elektrárně vybavené vysokotlakou Peltonovou turbínou se zájemci seznámí s provozem vodní elektrárny i celé soustavy vodních děl Bedřichov – Rudolfov. V doprovodu vedoucího strojníka Petra Nedomlela, který se o téměř stoletou krásku stará už dvě desítky let, nahlédnou nejen do historie, ale prohlédnou si i interiér této technické památky. Její hodnota nespočívá pouze v samotné budově elektrárny od renomovaného architekta Artura Payra, ale především v dochovaném komplexu stavební, mechanické a zčásti i elektrické části celého vodního díla, postaveného v letech 1925–1928. Většina podobných elektráren v zemi prošla rekonstrukcí, kdy mnohdy byly staré stroje vyměněny anebo objekty doznaly velkých stavebních úprav. To se Rudolfovu vyhnulo.

„Technologie se od spuštění do provozu v roce 1928 takřka nezměnila, mimo roku 2008, kdy jsme dělali jakousi první záchranu stroje a v roce 2012, kdy se technologie důkladněji opravovala a doplňovala o moderní ovládací prvky, s tím, aby soustrojí mohlo pracovat ještě další desítky let. Jinak běží od svého vzniku nonstop,“ popsal strojník Petr Nedomlel. Elektrárna běží v pracovních dnech ve špičkách od 7 do 11 hodin a od 17 do 21 hodin. Vyrobí 700–750 kWh za hodinu. Nyní funguje na snížený výkon, ale v rámci odběrů to je výkon optimalizovaný při nejvyšší účinnosti stroje. „Tímto způsobem šetříme vodu. Když je déšť a hodně prší, jede se nepřetržitě, ale teď je v celé republice sucho, tak jedeme pouze špičky,“ uvedl Nedomlel.

Vyrobená elektřina jde do kabelové sítě ČEZ, zatím pod napětím 10 kilovoltů, od podzimu to má být už 22 kilovoltů, kdy bude síť po rekonstrukci.

O využití spádu Černé Nisy a stavbě elektrárny se začalo uvažovat už v roce 1908, po dostavbě přehrady na Bedřichově. Plány ale pozastavila první světová válka. Krátce po jejím skončení, v roce 1921, byl nápad oprášen. Fabrikám přestávala stačit elektřina, položení kabelu z uhelné elektrárny v Andělské Hoře by bylo příliš nákladné, a tak se oživil plán na stavbu hydroelektrárny. Iniciativu přebralo město Liberec. Dne 28. ledna 1922 se v Rudolfově konalo místní šetření, na kterém již vystupoval jako stavebník budoucí provozovatel díla, EÜW, jejíž kontrolní balík podílů drželo město Liberec. Na scéně se objevil nový aktér, inženýr Ludwig Hamburger, spiritus agens Konsorcia pro zřízení elektrárny na Bedřichovské přehradě. V rámci mnoha jednání Hamburger připomněl, že město nemá na rozdíl od konsorcia dostatek prostředků na realizaci takového záměru. K tomu jsou zajímavá pozdější slova člena představenstva EÜW Antona J. Elgera z června 1923: „Loni bylo zřízeno konsorcium, které předložilo podobný plán. Podílníky jsou Ing. Hamburger a Spiethoff, nově také Soyka. Nejprve počítali s americkými penězi, které však nezískali. Jak je známo, nyní již peníze mají. Konsorcium nám elektrárnu po 15 letech bezúplatně převede, ale museli bychom po celou dobu platit 45 haléřů za každou kWh.“

Nakonec se v roce 1924 Konsorcium a město dohodly, i když jednání nebyla snadná. Postupně se začaly nabalovat skandály. Nabídku na výstavbu nabídlo pět firem, ale ta s nejnižší cenou nevyhrála. Zvítězilo sdružení místních firem, jejichž vyšší nabídková cena měla být kompenzována dodatečnou slevou. 20. května 1925 došlo na liberecké radnici k uzavření ústní dohody mezi EÜW, starostou Liberce MUDr. Franzem Bayerem, místopředsedou představenstva Rudolfem Preibischem a jeho členem Heinrichem Lorenzem na straně jedné a stavebními firmami. Stavba začala.

Už v počátcích ji provázely tragédie, kterých si všímal tisk. V červenci 1926 dělníka Stejskala zavalil kámen, při ručním kopání přes kilometr dlouhého výkopu na potrubí a lámání kamene v nedalekém lomu. Tisk o události referoval bez servítků: „Kolik ještě dělníků bude na této stavbě zavražděno, kolik zmrzačeno? V Rudolfově jsou dělníci vražděni a mrzačeni jen kvůli zisku podnikatele.“ Pisatel článku připomínal i případ jiného dělníka, který si zvedáním těžkého břemene uhnal tříselnou kýlu.

Největší skandál se blížil. Stavba byla v průběhu obrovsky předražena. „Na lavici obžalovaných s viníky!“ Takto hřímal liberecký levicový list Vorwärts v titulku v čísle, které vyšlo 22. dubna 1927. Slova korupce, obrovský skandál, nebo kolosální překročení cen zaplnila na jaře toho roku také liberálně-nacionální Reichenberger Zeitung, klerikální Reichenberger Kirchenblatt i pražské měšťácké Deutsche Zeitung Bohemia.

„Obyvatelstvo jest pobouřeno nehospodárností, jež v tomto závodě po léta již panuje a která nyní vyvrcholila v tom, že byly vydávány milionové sumy na nevýhodné investice. V r. 1925 byla usnesena stavba nového doplňovacího závodu v Rudolfově, který měl odlehčiti elektrickému závodu v Andělově. Při stavbě této doplňovací elektrárny došlo k přímo ohromným překročením rozpočtu, neboť proti původnímu rozpočtu ve výši 7 505 999 Kč bude stavba podle zprávy vyšetřujícího výboru státi 26 159 378 Kč. Toto ohromné překročení rozpočtu jest zaviněno tím, že odpovědní činitelé neinformovali v čas představenstvo elektrárny o neproveditelnosti původního plánu stavebního,“ vyplývá ze záznamu řeči senátora Vojtěcha Hampla zvoleného za Komunistickou stranu Československa, který spolu s kolegy interpeloval 11. května 1927 ministra spravedlnosti Dr. Roberta Mayr-Hartinga a ministra veřejných prací Dr. Franze Spinu. Zápis dále uvádí: „Teprve odhalením v tisku, obzvláště v libereckém ‚Vorwärtsu‘, bylo zjištěno, že vedoucí osoby a politikové liberečtí a také starosta města dr. Beyer a místostarosta dr. Staden nejen věděli o těchto nepřístojnostech, nýbrž že těmto ještě nadržovali. Tito dva pánové společně s vedoucími stavby, která byla v rukou stavitele Priebsche, vrchního rady Kubišty a Ing. Hamburgera, jakož i společně s vedením závodu po měsíce nezodpovědným způsobem zamlčovali představenstvu překračování rozpočtu. Liberecké státní zastupitelství pokouší se vyhnouti trestnímu stíhání viníků prohlašováním, že není předloženo žádné trestní oznámení, ne jehož podkladě by mohli zakročiti.“

Ani ministři nijak zvlášť nezakročili, ale věc šetřila policie a státní zastupitelství, zda nedošlo ke spáchání trestného činu. Hamburger si obvinění nenechal líbit. Dne 10. srpna 1927 se v Liberci konalo hlavní přelíčení ve věci urážky na cti, které se měl dopustit přizvaný hodnotitel projektu Stärz vůči Hamburgerovi. Wilhelm Stärz značně otupil ostří svých závěrů a spor skončil smírem. V únoru 1929 předložil odvolaný ředitel Weinberger představenstvu EÜW, která se s ním soudila, návrh vyrovnání. Návrh na přijetí smíru těsně neprošel, dozorčí rada společnosti se však vyjádřila kladně. Přespolní elektrárna Liberec měla po dostavbě jedny z nejvyšších cen elektřiny v Československu a bankovní úvěr na stavbu se splácel až do šedesátých let.