Použitá rouška či respirátor, kam lidské oko dohlédne. Na chodníku, ve křoví, v lese či dokonce v chráněné krajinné oblasti. Kvůli plastu, ze kterého jsou vyrobené, se rozloží až za desítky let. Řešení, jak zmírnit jejich ekologickou stopu, už není jen hudbou budoucnosti. Zrodilo se v univerzitním prostředí města pod Ještědem.

Vědci z Fakulty strojní a Fakulty textilní Technické univerzity v Liberci (TUL) spojili síly a vytvořili nový typ roušky vyrobený z kyseliny mléčné. Inspirovali se v medicíně, kde se materiály vyznačující se kompletní biologickou rozložitelností používají například pro výrobu chirurgických nití. „Kyselinu mléčnou důvěrně zná i naše tělo. Při větší námaze se vyplavuje ze svalů, čímž brání jejich přetížení. Tělo ji umí snadno odbourat a stejně tak i příroda. Po použití můžete takovou roušku s klidem hodit na kompost,“ podotkl vedoucí Katedry materiálu Fakulty strojní TUL Petr Louda.

Zatímco polypropylen, ze kterého se běžně vyrábí většina chirurgických roušek nebo respirátorů, se v přírodě rozkládá desítky až stovky let, kyselina mléčná má kratší dobu rozkladu. Pohybuje se v řádu několika málo let. „Podstatné je ovšem prostředí. Především množství slunečního záření, vlhkost a působení organismů. Rouška z kyseliny mléčné pohozená do stínu v lese pod kámen se bude rozkládat také velmi dlouho,“ upřesnil Louda.

Odborníci z textilní fakulty následně kyselinu polymléčnou, což je delší řetězec kyseliny mléčné, zpracovávají na výchozí nanotextilii elektrostatickým zvlákňováním. „Výhodou této nanotextilie je i to, že se dá spojovat klasickým laserovým svařováním stejně jako polypropylen. Není tedy třeba tuto fázi výroby upravovat,“ přiblížil vedoucí katedry netkaných textilií a nanovlákenných materiálů Jiří Chvojka. Z kyseliny polymléčné lze vyrobit tedy i gumičky k rouškám, čímž se odbourá další využití plastu.

Práce na „ekologické“ roušce zabraly přibližně rok. Iniciátorem byl loni na jaře soukromý investor, který fakultám kromě zadání poskytl i peníze na vývoj. „Uvedení do prodeje je na spadnutí. Investor od nás dostane funkční postup výroby. Naši lidé ještě ladí ideální skladbu materiálu tak, aby byl filtračně účinný a lehce prodýchatelný,“ řekl mluvčí liberecké univerzity Radek Pirkl.

Podle něj se vědci nebrání ani další spolupráci, jelikož z kyseliny mléčné lze vyrobit i nápojové lahve jako alternativu k PET lahvím. „Překážkou je zatím cena. Rouška či láhev z kyseliny mléčné se zatím vyrobí asi dvakrát dráž než rouška z polypropylenu a láhev z PET,“ doplnil Pirkl.

Liberečtí vědci předpokládají, že kvůli aktuální ekologické situaci a nárůstu produkce ochranných prostředků poroste tlak na výrobu kompostovatelných materiálů. „Těsně před tím, než vypukla epidemie koronaviru, se svět začal znepokojovat obřími ostrovy plastů v oceánech a Unie zakázala používat plastová brčka. V rouškách a respirátorech je přitom plastu mnohem více a vyrábí se jich od loňského roku násobné množství. Česká věda nyní nabízí alternativu,“ zdůraznil Petr Louda.

Není to první úspěch TUL v tzv. době covidové. Po vypuknutí epidemie zde v rekordním čase sestavili a vyladili linku na výrobu nanomateriálu pro ochranné roušky, která dokázala vyrobit 3,5 metru materiálu za minutu na pásu o půlmetrové šíři. Od roušek s ochrannou vrstvou z nanovláken pak přešli k využití nanomateriálu k výrobě filtrů do roušek látkových.