Nevládní nezisková organizace Člověk v tísni, jejíž regionální pobočka sídlí i v Liberci, má široký záběr. Zaměřuje se i na vzdělávací služby prostřednictvím doučování dětí. Jednou z dobrovolnic věnující se doučování je i Jana Hlůže.

„O této službě jsem se dozvěděla v prvním ročníku na Technické univerzitě v Liberci, když na přednášku dorazila tehdejší koordinátorka vzdělávacích služeb a hledala dobrovolníky. Mě to zaujalo, a jelikož jsem ten typ, co se do všeho vrhne po hlavě, rozhodla jsem se to vyzkoušet,“ popsala prvotní impuls dobrovolnice, která se této činnosti věnuje už čtvrtým rokem. Nově ji čeká i kolektivní doučování v nízkoprahovém centru.

Původně chtěla doučovat český jazyk a přírodní vědy jako například prvouku. Chodit s dětmi do přírody a sbírat listy. „Dostala jsem matematiku a fyziku, což mě trochu na začátku vyděsilo. Nakonec to bylo i přes ten prvotní šok, co všechno musím zvládnout, přínosné jak pro děti, tak pro mě,“ vylíčila mladá maminka s tím, že doučování musí proběhnout minimálně jednou týdně v délce dvou vyučovacích hodin.

Zájemci o doučování přicházejí do Člověka v tísni sami. Převážně se jedná o lidi ve finanční nouzi, mající nízké vzdělání či nesoucí na svých bedrech řadu jiných problémů. To, že přijdou sami, je pro koordinátory vzdělávání první zárukou spolupráce nechají si poradit, pustí doučovatele do domácnosti a jsou ochotni na sobě pracovat. „Takové úkony, jako je pomoc s domácími úkoly, vytvoření pracovního místa pro dítě, kde by se mohlo v klidu učit, či podepsání žákovské knížky, které se nám zdají normální, nejsou v těchto domácnostech běžné,“ doplnila Jana Hlůže.

Často znají jen školu a domov

Cílem doučování není jen zlepšení prospěchu dětí, ale i rozšíření jejich obzorů. Často znají jen školu a domov, nenavštěvují žádné kroužky a chybí jim sociální interakce, což se jim snaží dobrovolníci vynahradit. „Kromě učení chodíme i na výlety, do kina či do zoologické zahrady. Snažím se jim zpestřit program, byli jsme i na umělé horolezecké stěně či keramickém kroužku,“ nastínila další aktivity Hlůže.

A jak se k samotnému doučování staví děti? „Často se na něj těší, dozvědí se něco nového. Navíc i v krátkém časovém horizontu jsou pokroky obrovské. Na počátku jsou introvertní a po pár hodinách se rozpovídají, svěřují se se svými problémy a postupně získávají i sebevědomí. Nízké ambice rodičů se často přenášejí i na ně samotné a já jsem ráda, když se děti rozhodnou jít za tím, co je baví,“ přiblížila dobrovolnice.

Největší radost má z úspěchů svých svěřenců. „Doučování představuje kreativní a smysluplnou práci. Pro mě to byla příjemná a veskrze pozitivní zkušenost. Pokud by si to někdo rád vyzkoušel, určitě se nemá čeho bát,“ uzavřela Jana Hlůže.