Kdo čeká, že se od nás hned na úvod dozví, kam si na křemenáče dojít, toho zklameme. Jeho výskyt je totiž nepravidelný. „Jsou roky, kdy neroste. Můžete se v lese přerazit, ale žádného nenajdete. A jindy bývá hojný," glosuje Zdeněk Pelda, liberecký mykolog a průvodce naším seriálem.

Vypravit se na křemenáče do březových hájků však můžete klidně hned. V trávě sedícího si jej nespletete. Světlý klobouk úzce kontrastuje s bílou nohou. Na řezu křemenáč rychle tmavne a černá. Barevná škála, kterou houba vystřídá po svém utržení, může leckterého houbaře vyděsit. Nenechte se však zmást! Houba je to výborná a náramně si rozumí se všemi jídly. Univerzální použití do pokrmů korunuje v houbovém kubovi nebo hubníku (houbovníku). Dobře se suší a křemenáče nasušené v září vám během Vánoc provoní byt zářijovým lesem.

„Když hážeš bílé křemenáče na cibulku, když zvedáš prst jako dirigentskou hůlku…" vyznává se z citů své lásce i Jaromír Nohavica a potvrzuje tak, že křemenáč je natolik typická houba našich lesů, že záměna je nemožná. Splést si jej můžete leda s křemenáčem osikovým, který roste pod osikami, jinak je ovšem jedlý a stejně chutný.

Typické pro křemenáče jsou veliké masité klobouky, které jen málokdy bývají červivé, což hodnotu houby povyšuje.

Z lidových názvů možná budete křemenáče znát i pod dalšími názvy. Portál houbar.cz uvádí například bosák, bolševik, březák, březovák, cihlář, červeňák, havíř, horník, chlapeček, kameňák, muzikant, janek, panna, polák.

Některé starší houbařské atlasy uvádějí, že je za syrova jedovatý. To se nepotvrdilo, nicméně platí pravidlo, že žádnou houbu v syrovém stavu nekonzumujeme.