Dlouhých sedmdesát let čekala židovská obec na svého rabína

Jste vLiberci první rabín po sedmdesáti letech. To je skutečně velká událost a také velká zodpovědnost…

Myslím si, že člověk vychází předně zpřítomnosti. Minulost je mnohdy tíživá. Vlivem holocaustu je liberecká komunita sice malá, ale aktivní, a to je její velká přednost. Koná se zde mnoho akcí a lidé zde aktivně žijí. Myšlenka synagogy je vjejím názvu. Je to dům shromažďování.

Jaká slova by jste sám volil pro svůj příchod do Liberce?

Můj příchod do Liberce je provázen nadějí. Věřím, že se místní komunita bude dále stabilizovat, že společně dokážeme oslovit imladší lidi. Starší členové komunity– senioři jsou lidé, ze kterých vyzařuje klid a mír, kteří prožili desítky let útrap a ponižování. Berou přítomnost tak, jak jde, ale úkolem rabína je dostat se ikostatním lidem, kteří třeba nechodí do synagogy. Takže je potřeba zvolit alternativní přístupy a přiblížit židovskou obec také dalším lidem. Chci se dívat na minulost jako na motivaci pro to, co je potřeba udělat pro přítomnost.

Židovská komunita vroce 1938čítala víc než 1300 členů. Po holocaustu má vsoučasné době jen necelých sto aktivních členů, kdy je většina středního a vyššího věku. Nachází si dnešní židovství také cestu kmladším lidem vlibereckém regionu?

Jsou zde děti rodilých židů, kteří vědí osvé židovské identitě, kteří doposud neměli zájem působit aktivně vnaší komunitě. Ajsou další mladí, kteří se onaši komunitu zajímají.

Co je tak zajímavého na židovském náboženství?

Židovství není jenom náboženství, ale je to civilizace. Židovství se odehrává ve vícero aspektech života například vkuchyni. Snad žádný jiný náboženský systém nemá specifická jídla, která jsou jeho součástí, která by byla spojena snějakým svátkem. Nebo kultura, literatura, umění to vše může být výraz pro mnohé moderní židy, jak sidentifikovat sžidovskou civilizací. Takže ta představa je nadchnou či přivést kuvědomění ity, kteří nejsou nyní aktivně vcentru a ukázat prostor, ve kterém si lze najít si svou vlastní židovskou identitu.

Jak vy sám jste se stal rabínem a jaká byla cesta Tomáše Kučery na místo libereckého rabína?

Tuto otázku je potřeba rozlišit, nejdříve, jak jsem se stal rabínem a následně, jak se rabín dostal do Liberce. Já jsem studoval biochemii vBrně, následně jsem studoval vNěmecku a Americe. Chtěl jsem všakz Ameriky odejít, takže jsem se dostal do Izraele, kde jsem si prohloubil svá židovská studia. Po roce vIzraeli jsem se rozhodl ucházet orabínskou školu. Chtěl jsem si spíše rozšířit své obzory než se přímo stát rabínem. Ale dále se to nějak postupně vyvinulo do rabinátu. Všechno to byl experiment a cesta. Také naši učitelé nám často říkali, že nikdy není zaručené, že ukončíme rabínskou školu. Vše musí souhlasit svnitřními pocity. Stejně jako jsem měl pocit, že nejsem Američan a nechci zůstat vAmerice, tak jsem měl pocit, že mám zkusit jít touto cestou. Rabínem jsem se stal vNěmecku, ale můj rabinát začínal se vztahem kčeskému židovstvu. Já reprezentuji tzv. progresivní respektive reformní židovství a tehdy jsem viděl, že vČechách není žádný reformní rabín. Ve své komunitě vMnichově jsem si vyjednal, že budu pravidelně moct dojíždět doČeska.

Zde předpokládám začíná druhá otázka, jak jste se stal rabínem vLiberci?

Za české země je zodpovědná Federace židovských obcí. Ta měla podmínku, aby financovala mé příjezdy, pobyt a odjezdy zde vČeských zemích, tak musí být alespoň jedna mimopražská židovská obec, která mě přijme jako svého rabína a přihlásí se kprogresivnímu židovství. Liberec byla první komunita mimo prahu, která se rozhodla spolupracovat sreformním rabínem, čímž se mohla udělat ta historická smlouva mezi židovskou obcí vLiberci a mezi federací, která umožňuje mé pravidelné příjezdy.

Jak vás přijala Federace židovských obcí, která je, jak je obecně známo, spíše konzervativní? Reformní rabín včeských zemích, to zřejmě nebylo příliš snadné sousto pro tradiční pojetí židovství vČechách…

To je pravda. Já jsem celý první rok přijížděl výsadně za prostředky Světové unie progresivního židovství (WUPJ), kteří mají sídlo vJeruzalémě. Ti považovali za velice důležité, aby vČechách začal fungovat reformní rabín bez ohledu na rozhodnutí federace. To znamená, že po mé ordinaci na rabína vzáří 2006jsem se poprvé objevil vPraze již dvacátého osmého října 2006a od té doby jsem jezdil prakticky celý rok 2007, než se česká Federace židovských obcí rozhodla. To rozhodnutí skutečně nepřišlo jen tak zčistého nebe, ale po tom,co jsem víc jak rok navštěvoval komunity. Já jsem velice vděčný za to, že se Liberec pro reformní židovství rozhodl.

Jaký je rozdíl mezi tradičním a reformním pojetí židovství?

Rozdíly stojí na dvou nohách. Makroskopický a mikroskopický. To co není vidět je přístp ke zdrojům, Reformní židovství je více ovlivnění historicko-kritickým přístupem. Modernita přináší ivědu, kde se musíme spoléhat na nové poznatky, které civilizace přináší. Klasické židovství má snahu se omezit na židovský zákon, kterýbyl ukončený všestnáctém století a snaží se aplikovat šestnácté století na dvacáté první. To vžádném případě však není ode mne kritika. Považuji to za úctyhodnou snahu. Reformní židovství je aplikace dvacátého prvního století na tradici, takže ten směr je opačný. Reformní židovství předpokládá, že se někdy musí tradice přizpůsobit modernitě. Takže to je ten rozdíl, který vidětnení.

Aonen druhý rozdíl?

Ten makroskopický je zcela jasně například vpostavení ženy vcírkvi. Žena je naprosto rovnoprávná smužem, což znamená, že žena může být počítána do modlitebního minima (tzv. minjan– minimálně desetmužů může začít bohoslužbu, pozn. redakce). Druhý rozdíl je, že vklasickém židovství hlas ženy nesmí být slyšen vsynagoze. To vreformním židovství také neplatí, protože žena může vést bohoslužbu a může zpívat, třetí rozdíl je volání któře během ranní bohoslužby. Je to vpodstatě čestná funkce, kterou může zastávat pouze muž, ale vreformním pojetí je toto místo také určeno ženám a ten nejzásadnější rozdíl je, že žena může být rabínkou. Je zajímavé, že přes sedmdesát procent světového židovstva uznává ženu jako rabínku, ale když se rozhlédneme jen vnašich zemích, tak žádná žena rabínka neexistuje a navíc by nikdo nepřišel na myšlenku, že to je většinová představa židovstva. Je to vývoj okterém si myslím, že jím musí projít ičeská společnost. Doufám, že se vnásledujících dvaceti letech nějaká žena jako rabínka objeví.

Zde vLiberci zastává majoritní postavení již celá staletí Římskokatolická církev. Již jste se setkal smístním arciděkanem P. Opletalem?

Ne. Včesku zatím kontakty skatolickou církví nemám, ale obecně naše kontakty slokálními komunitami jsou aktivní. Sám například vMnichově učím na soukromém katolickém gymnáziu židovství pro místní studenty. Je to velice dobrá církevní škola a přednáším také na evangelické akademii, ale vČesku zatím kontakty nemám. Své úsilí zatím věnuji židovským komunitám, ale rád bych také navštívil školy či univerzitu. Myslím si, že katolická církev se Druhým vatikánským koncilem více otevřela a je potřeba znát její encykliky, které směřují kusmíření židů a křesťanů. Myslím si však, že není důležitý jen rozhovormezi církvemi, ale také světšinou, která je ve společnosti a tou jsou lidé bez vyznání. Takže spíš bych viděl otevřenou cestu ktěmto nenáboženským oblastem víc jak kcírkvím.

Mám na vás poslední otázku, ale myslím, že snad nejdůležitější. Rabín po sedmdesáti letech, to je pro místní komunitu skutečně velmi důležitá věc. Nyní dojíždíte zNěmecka jednou měsíčně, ale pokud se liberecká komunita bude dále rozvíjet, bude potřebovat svého duchovního otce, svou hlavu komunity. Uvažoval jste, že do Liberce přesídlíte natrvalo a stanete se zde rabínem slibereckým domicilem?

Uvidí se, jak se bude liberecká komunita vyvíjet. Vše záleží na vůli jednotlivců této komunity a je také možné, že mají jinou představu, než já. Myslím, že jsme nyní položili dobrý základ. Pokud bude komunita nadále vzkvétat, tak by to byla jistě vážná věc okteré bych uvažoval, jestli zde mohu být nastálo.