Řídí chrastavskou polepšovnu, předsedá olympijskému výboru dětských domovů a mimo to je vášnivý houbař a mykolog. Zdeněk Pelda hovoří o svých zkušenostech v čele ústavu.

Jak dlouho už pracujete v chrastavském ústavu?
Bude to šestadvacet let, z toho 2 roky jako vrchní vychovatel, zbytek jako ředitel.

Jaké to je stát v čele polepšovny? Musí to být náročné…
To rozhodně. V podstatě nikdy nevíte, kdy někdo někoho napadne, kdy půjde o život. Tahle práce chce skutečné nasazení. Instituce, jako je ta naše, jsou poslední, které se snaží pomoci dětem z toho nejhoršího sociálního prostředí. Některé děti mají za sebou často i výkon trestu. Je zarážející, že média nás leckdy prezentují, jako kdybychom našim dětem nějak ubližovali nebo je vylučovali ze společnosti.

Opak je pravdou. Je pravda, že si zde mohou udělat jen výuční list, ale je to to nejvyšší vzdělání, které zvládnou. Mnozí mají problémy i na základní škole. Jejich situace je mnohem horší, když z ústavu odejdou nebo utečou, vrátí se pak k trestné činnosti nebo drogám. Chápu, že se práce ve výchovném ústavu může leckomu zdát kontroverzní, ale věřte mi, naši zaměstnanci se pro chovance snaží dělat první poslední.

Jak by podle vás šlo těmto lidem pomoci mimo ústav?
Myslím, že situaci by výrazně pomohla lepší prevence zajišťovaná státem. Rovněž by bylo dobré, kdyby děti nastupovaly do ústavu v ranějším věku, ideálně kolem třinácti. Před pubertou ještě lze dítě napravit, ale patnáctiletý chovanec se již zvládá velice těžko, nemluvě o nějaké převýchově.

Jaká nejhorší věc se vám za vašeho působení stala?
To je zřejmé, vražda vychovatelky v roce 1998. Lidský život je nade vše. Dramatických situací je zde ale víc než dost. Personál je samozřejmě školen tak, aby je zvládl, a většinou se mu to daří.

Co byste na systému výchovných ústavů změnil, kdybyste měl tu moc?
Rozhodně bych se snažil přilákat více schopných pedagogů. Práce zde je opravdu náročná po vědomostní i osobnostní stránce, ale ti nejlepší učitelé odcházejí často na místa, která jsou lépe placená a nejsou tak nebezpečná. Problém je i útěkovost chovanců, zvláště to, že uprchlíky nikdo příliš aktivně nehledá. Ti se pak vrací do svého starého prostředí a ústavní výchova přijde vniveč. Někdy mají i podporu rodičů, kteří za to nejsou trestáni. Musím ale říct, že z hlediska budovy a jejího zařízení je péče v našem ústavu nadstandardní a provozně vše klape.

Co vám jakožto řediteli dělá největší radost?
Předávání nových výučních listů, úspěchy mých bývalých svěřenců a kontakt s nimi. Podaří se nám zachránit asi tak každého druhého chovance.

Jeden z těch, kteří jsou nyní relativně úspěšní, dokonce přijel ze zahraničí se svým dítětem, provedl ho po ústavu a řekl: „Tady jsem strávil dětství, a když budeš zlobit, strávíš ho tu taky.“ S jinými bývalými chovanci si píšeme, někteří sem i jezdí.