Ve vlaku do Bukurešti jsem dospal to, co bylo probděno na vlakovém nádraží v Temešváru. Cesta trvala 8 hodin a první 4 hodiny se mnou byl v coupé postarší člověk, který očividně neustále kontroloval můj batoh, jestli je v pořádku zavřený. Naštěstí jsem uhlídal zatím vše. V půlce cesty se vše obrátilo k lepší a do vlaku nastoupila holčina, která byla studentkou v Bukurešti a nabídla se, že mi zítra ukáže město. Perfektní.

Rozbitá Bukurešť

V Bukurešti jsem dlouho nemohl najít žádné ubytování. Bukurešť jako taková je pěkně ošklivý město, celý střed je v rekonstrukci, jako zbytek země posledních 10 let. Navečer se mi podařilo konečně najít nocleh.

Druhý den jsem byl brzo na nohou a chtěl jsem co nejvíce prozkoumat Bukurešť o samotě. Viděl jsem spoustu věcí, které nejsou pro moje oči normální. První východoevropská země, a ten rozdíl o proti domovu je ohromný. V Bukurešti není nic moc k vidění, ale všechno je tu hrozně obrovský a daleko od sebe.

Nachází se tu druhá největší budova na světě po Pentagonu. Přišlo mi to ale jen jako památka na nevydařenou éru komunismu. Odpoledne se ke mně přidali přátelé, kteří mi ukázali zbytek města.

Další den mi připadlo, že už mám Bukurešti dost, proto jsem si zabalil svoje věci a vydal se na dálnici směrem na Brašov. Během několika hodin jsem se stopem přesunul právě do Brašova. Přišlo mi, že Brašov je opravdu ošklivé město a přemýšlel jsem nad tím, proč mi lidé doporučovali sem jet. Ale pak, když se mi konečně otevřel pohled na starý střed města, byl rád, že jsem tu. Na hotelu jsem potkal 70letého Thomase, který cestoval celý život. Při rozhovoru s ním došlo málem k nehodě, když se mě pokoušel shodit ze schodů. Později jsem se dozvěděl, že trpí lehkou schizofrenií, a má-li v sobě „špatnou duši“, máme si na něj dávat pozor. Fajn.

Umět si vybrat

Dostal jsem nabídku na spoustu výletů a začínal pomalu chápat problematiku cestování. Je toho tolik k vidění, ale na druhou stranu nemáte ani dostatek peněz, ani času. Mnoho možností a jen jedna cesta. Musíš si umět vybrat, protože jinak se stane to, co se stalo mně, že jsem se nemohl vybrat z žádné skupiny na výlet a zůstal jsem „doma“. Vůbec jsem toho nelitoval, protože se mi otevřela možnost vylézt na kopec (podobný jako Ještěd). Krásná túra. Navečer byla možnost okusit místní jídlo. Se skupinkou z hotelu jsme toho využili a dali si něco dobrého. No, dobrého… Dojídám vše, ale tohle se nedalo.

Azyl v Novém Sadu

Mám pocit, že jsem se o tom ještě nezmínil, ale mám termín, kdy musím dorazit do Srbska, kam mi příjde můj druhý cestovní pas. Vyřizovali se mi na agentuře víza do Indie a Vietnamu. V Srbsku mám nějaké známé. Proto byla potřeba se posunout o něco blíže k srbským hranicím.

Vzali jsem autobus do Sibiu s jednou holčinou. Zde jsem pobyl odpoledne, pokoukal po starých částech městečka a druhý den vyrazil stopem do Nového Sadu. Dlouhá štreka - 600 km. I přes menší problémy, jako špatně zvolený hraniční přechod, jsem nakonec dokázal, též i díky hodinovému časovému posunu zpět, kolem 11 hodiny večerní dorazit do mé hostitelské rodiny v Novém Sadu.

Největším zážitkem bylo pro mě poněkud neobvyklé chování muslimské rodiny, kde jsem strávil čas. I přesto, že byli hodně chudí, tak se se mnou o všechno rozdělili, vyprali mi všechny věci a zabalili mi nějaké jídlo na cestu. Ukázali mi celý Nový Sad, kde jsem si udělal nové kamarády, i když to začalo tím, že na mě zírali jako na někoho, kdo spadl z vesmíru, zvláště, když jsem jim vyprávěl své plány. Během pobytu se mi do rukou konečně dostal můj pas, takže jsem mohl s klidným srdcem pokračovat do Bělehradu.

(Matěj Linhart)