A vůbec nemuselo jít o žádnou hrůzu. „Jak je možné, že máš sedm dvojek,“ hřímali na leckterého z vás rodiče. A vy jste se cítili zahanbeni a hloupí.
„Dobře si vzpomínám, jak jsem o pololetí přinesla v první třídě místo vytoužené jedničky ponižující dvojku. Jiné známky se prvňákům nedávali.

Četla jsem nejlíp ze třídy, ale paní učitelce vadil můj škrabopis. Ještě dnes, po více než třiceti letech na to nerada vzpomínám,“ přiznala se v diskuzi na téma „My a vysvědčení“ redakční kolegyně. „Žádné dítě přece nechce samo od sebe být nejhorší. Ze své podstaty touží dělat lidem radost,“ shodují se dětští psychologové.

„Rodiče by měli, řečeno současnou terminologií, ocenit tak zvanou přidanou hodnotu. Tedy jak se snaží o zlepšení nejen v oblasti hodnocení a známek, ale třeba i ve zlepšení komunikace jak s učiteli, tak s rodiči,“ potvrzuje ředitel Pedagogicko – psychologické poradny v Liberci Vladimír Píša. Ovšem i tam, kde se řečeno jeho slovy blíží „přidaná hodnota“ snažení žáka nule, by rodiče měli být shovívaví.

„Je to přeci jen pololetí a lepší než trestat je určitě motivovat dítě do druhé půlky školního roku, kdy i počasí podpoří psychiku dítěte , což může mít na výsledcích také vliv,“ apeluje odborník na rodiče. Přestože se stále vyskytuje část rodičů, kteří úzkostně dbají na vysoké studijní výsledky, podle Píši poslední dobou spíš přibývá lidí, kteří na děti nemají čas, protože jim přibylo vlastních starostí…