Denní centrum v liberecké ulici Valdštejnská je otevřené pro lidi bez domova celoročně. Zatímco v létě jich chodí méně, tak v zimě se zde dveře netrhnou. V loňském roce využilo denní centrum přes tři sta unikátních klientů, měsíčně se počet pohybuje mezi 70 až 90 klienty.

„Pomáháme lidem zabezpečit jejich základní potřeby a být odrazovým můstkem k jiným sociálním službám a návratu do běžné společnosti. Někdy říkám, že když do denního centra lidé přichází, jde na nich vidět, že jsou bez domova a když odchází, tak to na nich na první pohled nepoznáte. Na většině lidí pravidelně navštěvující denní centrum na ulici nepoznáte, že jsou bez domova,“ řekl vedoucí střediska Pavel Matějka.

Příchozí se zde mohou vysprchovat, získat základní ošacení, vyprat si své osobní věci, najíst se či nabít mobilní telefon. „Sociální pracovnice s klienty řeší jejich problémy, pomáhá vyřídit občanský průkaz, vyřídit sociální dávky, vyhledat lékaře, kontaktovat návazné sociální služby s ubytováním, dluhovou problematikou nebo léčením závislostí. Mnoha lidem k nám chodí pošta. Klienti mají možnost si u nás uschovat důležité dokumenty nebo peníze, aby o ně na ulici nepřišli,“ doplnit výčet pomoci Matějka.

Zatímco kapacita denního centra je poměrně dostatečná, noclehárna v libereckých Kateřinkách je v posledních letech zaplněna celoročně. V případě velkých mrazů tak otevírají i denní centrum v noci, jako tomu bylo letos v únoru. „Noclehárna by měla být krátkodobé řešení na několik dní či týdnů a pak by měl jít člověk bez domova do azylového domu, bytu, ubytovny nebo v případě seniorů do domova pro seniory. Ale v současnosti přespává na noclehárně mnoho lidí i několik let, protože chybí návazné služby. Azylový dům je plný, bytů a míst na ubytovnách je málo nebo jsou mimo finanční možnosti klientů,“ zdůraznil Matějka.

Zatímco přes den se lidé bez domova pohybují v místech s velkým množstvím kolemjdoucích, přes noc se stáhnou do ústraní. Část z nich má stany, někdo přespává pod mosty, v neobydlených domech či vracích aut. Podle Matějky velká města jako například Liberec přitahují lidi bez domova. Ve městech je větší anonymita a migrace. „Přišli do Liberce za prací, následně práci nezvládli a skončili na ulici. Mnoho lidí bez domova má psychiatrické diagnózy. To vše se kombinuje často se závislostmi, velkými dluhy, kriminalitou a pobytem ve vězení. Občas se najdou i lidé bez domova s vysokoškolskými tituly. Čím déle je člověk na ulici, tím hůř se dostává zpátky. Časem úplně chybí motivace a víra, že to může být někdy lepší,“ zamyslel se vedoucí denního centra.

Jedním ze stálých klientů, kteří přišel do regionu za prací, je i Mirek, který už několikátým rokem žije na ulici. Střídavě pracuje a nepracuje a podle toho, jak se mu podaří sehnat peníze, zaplatí si noclehárnu. Jak sám podotkl, nejtěžší na životě na ulici je najít klidné místo na spaní, aby ho nikdo neobtěžoval a zároveň na něj nepršelo. Ideální je být ve skupince dvou až tří lidí. „Člověk se musí napít, aby zaspal. Alkohol mi pomáhá usnout a zapomenout na celou situaci,“ svěřil se.

O spoustě lidí, co následně odejdou, už nic v denním centru neví. U části předpokládají, že jim pomohli. O jiných se časem doslechnou, že na ulici zemřeli. Jejich klienti často projdou léčením, najdou si práci, mají bydlení, ale je to velmi křehké. Při malých problémech opět rychle padají dolů. Někdo několik roků pracuje, bydlí a pak se najednou objeví znovu. „Chybí jim běžné sociální vazby, rodina a přátelé. Nesou si s sebou dluhy, sklon k závislostem, psychická traumata. U někoho pokládáme za úspěch, že se dvakrát týdně vysprchuje, má vyřízeny sociální dávky a chodí čistě oblečen. Pak máme bývalého klienta, který jezdí kamionem, další je vedoucím směny nebo pracuje jako grafik,“ uzavřela Pavel Matějka.