Vážení čtenáři, dostává se Vám do rukou vydání Libereckého deníku, který dnes slaví své kulaté dvacáté výročí. Na projektu, jenž byl na počátku 90. let v Česku zcela ojedinělý, se od samého začátku podíleli novinářští profíci.

V průběhu let vybudovali zcela nový formát novin, který zaplnil významným způsobem prostor na mediálním trhu a zároveň jako jediný mapuje každodenní život i v těch nejmenších městech a obcích Liberecka. V Deníku už dvacet let nacházíte zprávy, zajímavé příběhy, servis nebo sportovní výsledky. Někteří novináři v Libereckém deníku stále působí, jiní se už podílejí na nových projektech. Redaktoři Jana Švecová a Tomáš Lánský proto oslovili zejména známé a s Libereckým deníkem spojené tváře, aby spolu s nimi vzpomínali na události, které provázely vznik novin, jež stojí na vaší straně už dvě desetiletí.

Barbora Silná

Grafika deníku

Šéfredaktoři vzpomínají na začátky Deníku

Jak se začínalo? V paměti zapátrala první šéfredaktorka Alena Roubalová a Jiří Langer, který vedl list o deset let později

Liberec - „Když mě Tomáš Lánský z Libereckého deníku požádal o pár řádek k dvacetinám tohoto periodika, napadlo mě jediné: Ach bože, to už jsem o dvacet let starší! Stála jsem spolu se Standou Šetinou, Evou Lenertovou, Leonou Vackovou, Janou Vokatou a Milenou Královou u zrodu historicky prvního deníku pro okres Liberec. Tehdy v roce 1992 jsem se stala první šéfredaktorkou Libereckého dne," vzpomíná Alena Roubalová a pokračuje:

„Titul byl kompletně dělaný počítačovou technikou, a to byla to pro nás, redaktory odchované propiskou a horkou sazbou, obrovská změna. Ale protože byl počátek 90. let a všechno se dělo za pochodu, rychle jsme vyměnili psací stroje za compy a špíglovací pravítko za počítačový zlom. Tisklo se v Ústí nad Labem, data zalomených stránek se přenášela do tiskárny dosti nespolehlivým telefonickým modemem. Fotografie se dělaly v temné komoře klasickým způsobem a posílaly se do tiskárny kurýrem. Psal se rok 1993, internet neexistoval, v redakci byly dvě pevné linky. Do tiskárny to bylo sto kilometrů, takže když se během vydání něco zadrhlo, nahrávala se data na disketu a ujíždělo se redakční Škodou Favorit do Ústí. Dodnes tu cestu znám nazpaměť…

Alena Roubalová: Deset let jen v práci

Tak to chodilo šest dní v týdnu, sobota byla „volná". I když to se zase chodilo po akcích, takže já osobně moc volných dní nepamatuji. Od pondělí do pátku jsem chodila do práce od osmi do osmi, v neděli od dvanácti do osmi.

Německý model vydávání novin odstranil technické redaktory, takže se vydání stalo povinností píšících redaktorů. Za mého „velení" musel každý redaktor, včetně mě, napsat denně pět článků a „kraťasy" dle potřeby. A podílet se samozřejmě na vydání novin (práce s fotografií, zlom stránek, korektura).

Tehdy bylo běžné, že každý redaktor měl své zdroje, které mu ochotně poskytovaly informace. Fungovalo to. I bez tiskových mluvčích. Ti se ještě příliš nevyskytovali.

Bezmála deset let jsem vlastně byla pořád v práci. Když se kolem sedmé večer odeslaly do tiskárny noviny „na zítra", bylo potřeba jít ještě na akci, aby bylo ráno „z čeho vařit" .

Vzpomínám na náš první mobil měl rozměry dnešní malé televize a baterky do něj se nosily v batohu. Stál přes sto tisíc a platily se všechny hovory odchozí i příchozí byly shodně zpoplatněny 64 korunami za minutu. Z paměti mi nikdy nevymizí ani náš první notebook s rozměry pánského diplomatického kufříku.

Jiří Langer: Sto článků za měsíc

Dvacet let Deníku je úspěchem redaktorů i čtenářů

Začnu statistikou například v roce 2000 jsem v Deníku (tehdy ještě jablonecké redakci) napsal 1265 článků, přesně. Průměr činil 105,416 článku měsíčně.

Kupodivu nejvíce jich bylo zveřejněno v nejkratším měsíci v únoru, kdy si čtenáři přečetli 121 mých „zajímavostí" z celého okresu.

Byla to ale tehdá radostná práce, stejně jako v ostatních 9 mutacích deníku v Libereckém a Ústeckém kraji jeden digitální fotoaparát na barevné fotografie, žel, v novinách až na výjimky byly snímky černobílé. Teprve začínaly emaily, takřka nebyly mobily.

Na druhou stranu uzávěrky byly velmi časné kolem 17 hodiny, jen sporťák měl výjimku a mohl pracovat déle…

Díky absencím internetu a dalších elektronických vymožeností se tak nedaly dělat přesčasy do půlnoci a byl čas zajít do nedaleké hospůdky a „promyslet a prodebatovat" témata pro následující den

Tato témata byla poněkud jiná. Třeba jak bude vypadat krajský znak: vedle Ještědu se měly na čtyřdílný krajský znak dostat i Kozákov za Semily, Bezděz za Českolipsko a některá z rozhleden na Jablonecku.

Převažovaly však lidské příběhy a také se více chválilo. Třeba skvělé doktory nebo vystoupení místních kapel.

Redaktoři si rovněž všude tříbili břitký jazyk na rubrikách „Není pravda, že…" (známá je historka jak v peřejích Kamenice táhli červení lososi), a také na poměrně vtipných, ale zejména aktuálních poznámkách a glosách (viz třeba 4. 9. 2000 Cvoci učí žáky v Kocourkově? nebo 7. 9. 2000 Byl by dobrý job býti Dostálem).

Vzpomínám také na tandemovou spolupráci s Blankou Teleckou Daníčkovou (nejen jak jsme nadávali na fotoankety), na „učnici" Kateřinu Frouzovou, na reportáž s Janou Švecovou o nejen kojení…

Čas běžel až do Libereckého deníku, kde jsem v roce 2003 oslavil 10. výročí jeho vzniku v roli šéfredaktora a článkem „Desetiletí na Liberecku bylo ve znamení fotbalu".

Kolem mě stáli samí dobří lidé

Pracovali tu se mnou vedle Míly Cihláře další dobří lidé Jan Král, Petr Šimr, Adam Pluhař a mnoho dalších budoucích nejen regionálních novinářských hvězd, s nimiž a editorkou Vlastou, sekretářkou Dášou či distributorkou Blážou jsme si kolektivně užili dobré pohody i řady průšvihů.

V té době fofrem přibylo internetu, digitálních foťáků, mobilů, modemů, CD, natáhla se uzávěrka vydání až takřka k půlnoci. Odstartovala doba mnoha podvodů, bouraček, politických kauz, vražd a dalších lumpáren. Ubývalo a podle mě stále ubývá prostor pro veselejší a radostnější zprávy a lidské story.

To bylo přeci na práci v deníku asi nejkrásnější, poznávat skvělé vědce, umělce, sportovce, hasiče, myslivce obyčejné lidi," vzpomíná někdejší šéfredaktor a autor knihy Jizerská padesátka Jiří Langer s přáním všeho dobrého novinám i čtenářům do dalšího desetiletí.

Stanislav Šetina: 
Čas je běžec
Čas je opravdu rychlý běžec. Dvacet let…ani se nechce věřit. Jestli jsme se tehdy, v začátcích nového titulu, v redakčním týmu s něčím setkávali, pak to byly výpady proti německému vydavatelskému domu Vltava-Labe-Press. Nejčastěji mu bylo podsouváno, že usiluje o návrat majetků německým vysídlencům. Čas ukázal, že kapitálově silný vydavatel dokázal vybudovat a udržet silnou skupinu okresních novinových titulů k nimž patří i Liberecký deník. Proroctví bylo liché. Ti, co se tehdy schovávali za „češství" a hráli si na mediální konkurenci, využili první příležitost a titul prodali do zahraničí. Jiní vydavatelé zanikli. Takže jestli mne s odstupem času něco těší, pak skutečnost, že Liberecký deník žije. S chutí bych mu popřál dalších dvacet let. Ale současnost je mnohem složitější, pro všechny tituly a všechny nosiče reklamy

připravili Jana Švecová a Tomáš Lánský