Vzpomínka na smrt maminky Valerii Kopalovou rozpláče. Je to první věc, která se jí vybaví, když vzpomíná na své dětství. V roce 1922 se narodila v Jablonci nad Nisou a zůstala mu věrná celý život. Většinu života strávila v rodném domku, který stával v Pražské ulici (původně Vídeňská), pod dnešním atletickým stadionem. Dnes si užívá penze v Domově důchodců v Jabloneckých Pasekách.

Co všechno si ze svého dětství a mládí vybavujete?
Chodila jsem do školy v Pivovarské ulici, tehdy tam bylo i dívčí gymnázium. Já ale chodila do toho u pošty a pak ještě do obchodní akademie nahoru na náměstí. Vždycky jsem pak pracovala v kanceláři. Nastupovala jsem do první práce do firmy s bižuterií v Nádražní ulici a celá ta léta tam vlastně i vydržela.

Jablonec je vaším srdečním městem?
Ano. Narodila jsem se tady a žila, stejně tak i moji rodiče. Maminka i tatínek se narodili a žili v Jablonci nad Nisou.

Když jste byla mladé děvče, zabrali část Československa Němci a Jablonec se stal součástí Sudet, byla válka. Jak na to vzpomínáte?
Bylo to velice smutné, jelikož v tu dobu každou chvíli přišla zpráva o tom, že někdo padl. Město se ale samo o sobě moc neproměnilo, to až potom. Po válce se všechno opravilo.

Zažila jste i poválečné odsuny Němců, utkvělo vám z té doby něco v paměti?
Za války jsme museli jít do Německa dělat k jednomu sedlákovi. Po válce pak Němci museli pryč. Měli jsme příbuzné, kteří se odstěhovali do Německa. A oni nám nabídli, jestli se nechceme po válce přestěhovat za nimi. Já toho nevyužila, ale má sestra odešla do města Zwickau u Chemnitz. Mohli jít všichni, ale já bych neodešla z Jablonce ani za nic.

Jak to v Jablonci nad Nisou na konci války vypadalo?
Neúčastnila jsem se ale nikdy nějakých akcí, které souvisely s koncem války. Třeba když na náměstí lidi strhávali sochu Rüdigera. Měli jsme baráček, sice malinký, ale náš. Hleděli jsme si vždycky hlavně svého, ničeho jsme se nezúčastňovali. Tenkrát jsem se seznámila v práci i s mým mužem. Přijel k nám do baráčku, moc se mu líbil a tak tady zůstal. Udělali jsme si nová okna a pak jsme ještě přistavěli a měli jsme celkem čtyři pokoje. A tenkrát nebyly hotely, tak lidi posílali návštěvníky k nám, prý že já jim poradím nebo je ubytuju. Já jim ale vždycky poradila. Oni sem lidi jezdili rádi, chodili do divadla, do biografu, ten jablonecký byl moc pěkný. Opravdu to tady bylo moc krásné.

Čemu jste se spolu s mužem věnovali?
Děti jsme neměli, ale měli jsme svůj baráček a k němu velkou zahradu. Pěstovali jsme si všechno své. Zvířata jsme ale nikdy neměli, jenom kočičku. Chodili jsme s mužem také moc rádi a často do divadla. Pak jsem ztratila nohu a dostala protézu, ale i potom to šlo, chodit za kulturou.

Jak se podle vás Jablonec za tu dobu změnil?
No, mně už bude brzy 100 let, tak už nejsem tak zvědavá. Ale pořád se mi Jablonec moc líbí. Ani si moc nemyslím, že se nějak moc změnil. Vždycky když jedu k příbuzným, jsem moc ráda, že jsem zpátky. Už nikam moc nechodím, ale přála bych si vidět, jak vypadá barák, ve kterém bydlela moje babička. Stál vedle nádraží, kde si ho postavili a měli v něm koně. Byly tam velké stáje.

I další člen vaší rodiny je zajímavý svou historií…
Znáte Mänertovi? V jabloneckém muzeu mají ten největší lis, který byl tehdy v monarchii v provozu. Tenkrát byl v Jablonci nad Nisou na návštěvě císař František Josef I. a stavil se na ten lis k mému dědečkovi podívat. (Jde o lisovnu Franze Mänerta v Jablonci nad Nisou, již navštívil císař v roce 1906 pozn. red.) Ten lis měl taková velká kola, která měl dědeček přesně seřízená a císař si tam prý do toho položil zlaté hodinky, dědeček dal do pohybu ten lis a zastavil se přímo u těch hodinek. Tak přesný ten lis byl. Jednou bych chtěla vidět, co tam v té fabrice vlastně dneska je.

Příběhy pamětníků z Libereckého kraje

Logo Libereckého kraje.

V seriálu Příběhy pamětníků z Libereckého kraje každou druhou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách vašeho deníku. Projekt vznikl za podpory Libereckého kraje.