Jednadvacetiletá Monika Říhová zažila praxi, která se jí vepsala do paměti. Studuje obor Zdravotnický záchranář na Technické univerzitě v Liberci a aktuálně je ve druhém ročníku. Jelikož viděla, jak je situace vážná, rozhodla se nastoupit na výpomoc do Krajské nemocnice v Liberci.

Během první vlny epidemie koronaviru vypomáhala mladá studentka u Zdravotnické záchranné služby Libereckého kraje. Byla součástí HART teamu, kde měla za úkol zajišťovat dekontaminaci posádek, které přišly do kontaktu s pozitivním pacientem. Nyní působí na Anesteziologicko-resuscitačním oddělení (ARO). „Pod dozorem místního personálu vykonávám kompletní ošetřovatelskou péči, která zahrnuje vše od hygieny pacientů, jejich polohování, plnění ordinací lékaře až po asistenci u různých výkonů a obstarávání přístrojů,“ popsala náplň své práce dobrovolnice.

Začátky byly sice chaotické, ale velice rychle dokázala navázat s místním personálem vzájemnou spolupráci a studentce celý kolektiv za uplynulých šest měsíců přirostl k srdci. „Všichni jsou velice přátelští. Svoji práci vykonávají, jak nejlépe můžou a já jsem jim neskutečně vděčná za to, jak mě přijali mezi sebe a za všechny zkušenosti, které jsem díky nim získala,“ řekla Říhová.

Práce je velice náročná, a to jak fyzicky, tak psychicky. Zdravotník bývá zvyklý na úmrtí, ale za normálních okolností převažuje počet těch, kteří se uzdraví. S příchodem koronaviru se tato situace ale obrátila a v jednu dobu začal počet zemřelých převažovat nad uzdravenými. „To pro mě bylo neskutečně demotivující, protože nehledě na to, co uděláte, nebo jak moc se snažíte, nedokážete to změnit,“ podotkla.

Dennodenně měla možnost sledovat rodiny, jak se loučí se svými příbuznými, kteří tu s nimi mohli ještě být několik let. „Několikrát mě díky tomuto přepadl pocit zoufalství a beznaděje. V práci jsem se vždy snažila udělat maximum a nepřipouštěla jsem si, že to na mě tak moc doléhá,“ osvětlila Říhová s tím, že několikrát po návratu domů na ní vše dolehlo a rozplakala se.

Dodnes si vybavuje jeden z nejvíce emočních okamžiků. Několik měsíců na oddělení ležel pacient napojený na mimotělní oběh. Všichni pomalu ztráceli naději na zlepšení jeho stavu. Prognóza nevypadala dobře a byl by potřeba zázrak. Ten se stal a po dlouhé a náročné léčbě se nemocný začal uzdravovat a jednoho dne přišel osobně do nemocnice poděkovat. „Byl to pro mě naprosto nepopsatelný zážitek. Ještě teď si vybavuji, jak jsem při pohledu na něj nemohla uvěřit svým očím, naskočila mi husí kůže a z očí se mi začaly kutálet slzy radosti, štěstí a ohromného vděku,“ svěřila se vysokoškolská studentka. „Tenhle zázrak jsme moc potřebovali, abychom zase konečně viděli naději, která nám tak dlouhou dobu chyběla,“ dodala.

Zkušenosti ji neodradily

Často ji zamrzí nebo naštvou názory těch, kteří stále tvrdí, že koronavirus neexistuje a celá situace je smyšlená. Na druhou stranu chápe, že se dotyční snadno pod vlivem dezinformací dostanou do sociální bubliny, která je v jejich názorech utvrdí. Podle ní je důležité zvláště v dnešní době ověřit si zdroje a zkusit se podívat na problematiku i z jiného pohledu. „Z vlastní zkušenosti vím, že takovým lidem vyvrátí jejich názor většinou až krutá srážka s realitou,“ podotkla.

Epidemie koronaviru a prožité zkušenosti ji neodradily a ráda by po dokončení bakalářského studia nastoupila na částečný úvazek právě na ARO v liberecké nemocnici. Zároveň by chtěla pokračovat dálkově ve studiu v oboru učitelství odborných předmětů pro zdravotnické školy. Jak sama přiznala, neumí si představit, že by celý život pracovala ve zdravotnictví na plný úvazek. „Ráda bych proto v budoucnu působila jako pedagog na zdravotnické škole a zároveň byla pořád částečně zaměstnaná ve zdravotnictví, abych svým budoucím studentům mohla neustále předávat aktuální informace z praxe. Je však taky dost možné, že se nakonec rozhodnou pro úplně jinou kariéru,“ uzavřela vyprávění Monika Říhová.