Vodu, živel, který vloni u Prokešových napáchal škody, z nichž se rodina ještě nevzpamatovala, nahradil oheň. Napjatě čekáme, až se na číselníku vlastnoručně sestrojené pece objeví 1030 stupňů Celsia.

Právě to je teplota potřebná k tomu, aby měla keramika, původně užívaná k čajovým obřadům, ten správný, jedinečný vzhled. Ještě předtím ovšem musí teploty zprudka poklesnout na tisíc stupňů.

Pec je na zahradě. Nad domem. Jen díky tomu přežila loňskou vodu. Jinak přišlo zařízení ateliéru ve sklepě vniveč. „Stálo tu šedesát čísel, poškodilo se zařízení, materiál, hotové výrobky. Některé přístroje jsme ještě neměli splacené…,“ vrací se ve vzpomínkách o rok zpátky.
Povídání a vzpomínky přeruší rázný povel kamaráda, který hlídá teplotu. „Klesáme.“ Po několika hodinách čekání se věci dávají rychle do pohybu. Teplota musí poklesnout o dvacet stupňů. Následuje fáze, kdy se do červena rozpálené nádobky pomocí dlouhých kleští vytahují z pece a kladou do připravených nádob s pilinami. Nádoba se přikryje a dochází k redukci. „To je to nejnapínavější. Právě tehdy na glazovaném povrchu dochází ke speciálnímu efektu. Není to ale pro každého. Povrch není lesklý, naopak jsou tam různě zakouřené části. Ne každý to dovede ocenit,“ popisuje keramik.

Právě to ale dělá keramiku raku jedinečnou. Oheň, vzduch a v závěrečné fázi chlazení také voda jsou právě těmi živly, které této tisíc let staré technice dodávají punc jedinečnosti a neopakovatelnosti. Originality. A ta není pro každého.

Hlína ale není jediným materiálem, z něhož se v šikovných rukách keramika, výtvarníka a skláře Ladislava Prokeše mění přírodní materiály v originální předměty. Skleněná svítidla, nápadité šperkovnice v podobě zrcadla s úchyty na pověšení šperků. Kachle… Jeho ateliér, zvolna se po povodni probírající k životu, je plný nádherných věcí. Přesto neslyšíme slova optimismu.

Krize jako šance

„Lidé zkrátka na tyhle věci nemají peníze. Každý počítá, jestli si může na trzích koupit hrníček nebo ne. Je to něco navíc a lidé na to nemají,“ konstatuje Ladislav Prokeš.

Přesto krizi, kterou při povodních on i jeho rodina přestáli, bere jako výzvu. „Prošli jsme určitou katarzí. Tím, jak voda vzala všechno, se pomyslně něco vyčistilo. Byla to hrůza a zároveň v tom zmaru bylo i něco symbolického. Už předtím jsem totiž cítil potřebu změny, touhu jít trochu jinou cestou. A teď stojím na jejím začátku. Cítím, že je to přes všechny potíže určitý vzestup,“ říká.

Keramické doplňky, vázy, svícny i nádoby chce vyměnit za interiérové prvky. „Interiér byl vždycky můj cíl. Ale už nechci být jen jeho součástí. Doplňkem. Chci se na jeho tvorbě podílet, reagovat na konkrétní prostor, dotvářet ho ,“ vysvětluje.

„Jsou dva typy lidí. Jedni si chtějí domov a jeho vzhled budovat sami a druzí, kteří se nechají inspirovat a vést,“ říká. Z jeho řeči je patrná obava, zda dobu, která přála podobným projektům před krizí, nepropásl. Přesto se snaží vidět budoucnost optimisticky. „Krize, ta ekonomická, se promítá do všech oblastí. Lidé šetří, kde se dá. Na druhou stranu věřím, že to zase půjde. Všichni se potřebujeme nějak uživit,“ zadoufá.

Pak už jen soustředěným pohledem sleduje, jak horká hlína pomalu ve vodní lázni vychládá a nádobky mění svůj vzhled. Povedlo se. „Jíme tvrdý chleba, ale máme ho rádi,“ dodává na závěr naší návštěvy v hejnickém ateliéru.