Na jeho místě je dnes parkoviště. Vzpomínky zmizely. Stejně jako vyšetřovací spis, který StB skartovala. Celý případ měl značný politický ohlas, inscenované politické procesy se daly do pohybu. PhDr. Jan Šolc má okolnosti té kauzy v živé paměti i podle vzpomínek otce a zápisků matky. Událost sama jako by už byla Liberečany zapomenuta, uplynulo šestašedesát let, a tak byly zapomenuty i fámy kolem celé věci. Nejasnosti zůstávají.

Mladá liberecká historička Markéta Těthalová se rozhodla někdejší místní drama osvětlit svou diplomovou prací „Fakta a mýty tzv. Krysličkovy teroristické skupiny". Na mnoha místech vás uvádí jako svědka i pamětníka a cituje vás.

Jsem rád, že paní magistra to téma historicky „zvedla". Pomohla tím celou událost faktograficky utřídit a vrátit událost paměti města. Třikrát jsme se kolem toho případu spolu sešli, protože se skupinou byl v cynické režii souzen a odsouzen i můj otec.

Kolik vám bylo tenkrát let?

Necelých dvanáct… Asi nebylo rozumné, že jsem byl odmala rodiči vědomě zasvěcován do politických dějů. Dokonce i za protektorátu a pak zejména za komunistického režimu. Neměli přede mnou tajnosti. Uvedli mě tak dřív do světa dospělých, což po tátově zatčení ještě zesílilo.

Začalo to Vítězným únorem

Čím tedy byl způsoben výbuch domu a souviselo to nějak s datem 1. máje?

Skupina několika bývalých odbojářů a partyzánů odmítala nástup nedemokratických pořádků po Únoru 1948 a počínající politický teror. Rozhodli se čelit mu po svém a chtěli odpálit prvomájovou tribunu na náměstí před radnicí šedesátikilovou náloží, umístěnou v nedaleko zaparkovaném autě. Mám pro odbojové cíle docela jiné vymezení, tohle pokládám za šílené. Bylo by usmrceno mnoho lidí. Taky já s kamarády, stáli jsme s naší třídou nedaleko tribuny.

Co zabránilo tomu záměru?

Nejspíš alkohol. Když ve sklepě zmíněného domu po půlnoci časovali destrukční zařízení, zřejmě přetáhli neklidnou rukou hodiny. To byl tátův názor. Přijela pro něj StB jako pro policejního lékaře a kriminologa ještě za časného rána a na místě na něj vyvíjeli nátlak, aby v expertize konstatoval jako příčinu destrukce explozi plynu. To odmítl. Příčinou detonace shledal průmyslovou trhavinu, ne munici. Žádné stopy po ožehu, končetiny i zbytky trupu těl rozházené mezi troskami, to plyn neudělá.

Z jakého důvody by Státní bezpečnost bránila pravému zjištění stavu věci?

Byl rok po Únoru, komunisté neměli jistotu ve vládnutí a před světem vytvářeli dojem, že jejich vítězná cestu je šťastně nastoupena. Do Prahy ale právě přilétají první dva Stalinovi poradci Lichačov a Makarov a vnucují Gottwaldovi povolání dalších bezpečnostních poradců MVD (nástupce NKVD). Do roku 1952 jich u nás působí už 500 a berou věc posovětsku do ruky. Lichačov se netají, že „nepřijíždí debatovat, ale stínat hlavy". Rozjíždí se aparát policejního a justičního násilí. StB váhá a během roku přeformulovává zadání výbuchu jako zločin „Krysličkovy teroristické skupiny".

Četník, partyzán, esenbák…

Práce historičky mluví o monstrprocesu s Krysličkovou skupinou. Kdo byl Josef Kryslička a jeho lidé?

Zřejmě skutečný iniciátor atentátu. Byl prvorepublikovým četníkem na Hradecku, pak partyzánem, po válce příslušníkem SNB. Do jisté míry kontroverzní postava. Bydlel v naší ulici a vídal jsem ho chodit po murzinovsku v brigadýrce s partyzánskou hvězdou na kožeňáku. On spolu s otcem a synem Richterovými a Ladislavem Škrancem, kromě Krysličky řemeslníky, byli původci výbuchu. Kromě nich byly zraněny čtyři ženy. Dvě lehce a dvě těžce.

Jak se stalo, že byl váš otec jako lékař souzen společně s původci atentátu?

To byl ďábelský záměr zmanipulované justice na nitkách StB. S příchodem sovětských poradců rázem získala StB větší moc než sama KSČ. V obžalobě sice stojí, že „MUDr. Šolc nebyl členem skupiny, ale k trestné činnosti obviněných se připojil až po jejich zatčení…", už ta formulace stojí za zamyšlení. V psychologii se tomu říká „asociace na dotek," tj. opticky, v očích veřejnosti nevinného spojit s teroristickým činem.

13 let za domnělou velezradu

Kolik mu hrozilo?

Verdikt zněl 13 let odnětí svobody za velezradu, ztráta občanských práv a lékařského diplomu na 15 let, konfiskace všeho majetku, pokuta 20 tisíc. Jako rodina jsme se stali občany druhého řádu. Táta zacházel při výkonu své funkce jako podplukovník policie skutečně už za hranicí rizika, všemožně pomáhal jako policejní lékař politickým vězňům, zprostředkovával vzkazy, vynášel motáky, varoval lidi venku a podnikal další těžko uvěřitelné aktivity. Tím se tedy opravdu provinil a StB mu to sečetla najednou. Velezradu mohl ovšem navrhnout jen justiční fantasta a slouha režimu, jakým byla prokurátorka Jarmila Brožová.

Proč tedy obžaloba nemluví o Krysličkově, ale o Talíkově skupině?

Všichni strůjci atentátů byli přece mrtvi. Bylo potřeba zinscenovat monstrproces aspoň s lidmi, kteří se s Krysličkou znali a odbojově spolupracovali, to byli pánové Vojtěch Talík, Stanislav Šudoma, Karel Kafka, František Zima (tresty od 20 do 12 let) a paní Stolínová (11 let).

„To byl ďábelský záměr zmanipulované justice na nitkách StB. S příchodem sovětských poradců rázem získala StB větší moc než sama KSČ."

Obžalovaní byli při výsleších týráni fyzicky i psychicky, museli se předem pod dozorem vyšetřovatelů učit nazpaměť odpovědi na otázky prokurátorů i soudců. Když při téhle výuce táta jednou usínal, vyšetřovatel po něm mrštil svazkem klíčů. V úleku na něj táta převrátil psací stroj. Dostal dlouhou korekci. Rozsudky nakonec přivezl prokurátor v tašce z KV KSČ. Rodinní příslušníci se nesměli procesu zúčastnit, vstupenky byly rozdány dělníkům v továrnách. Jednou ze tří prokurátorů byla i nedávno zesnulá Jarmila Brožová-Polednová, známá z procesu s doktorkou Miladou Horákovou. Dělá mi dobře, že táta při procesu svého činu, jak mu bylo nařízeno, nelitoval.

I přes to, že vězení neušel. Odseděl si těch třináct let?

Nene. V padesátých letech už bylo tolik politických vězňů, že část po čase propouštěli. Táta si tedy odseděl „jen" osm let.

Jak jste to jako chlapec prožíval, co se tím ve vás změnilo?

Byl jsem skaut, a tak jsem byl připraven… Ve skutečnosti v sobě zpracovávám ty zážitky doteď. Dětství mi brzy skončilo. Když na mě na ulici volali „syn vraha", tak jsem nešel hned domů. Slušných a solidárních lidí ale bylo nepoměrně víc. Od té doby mě fascinuje utrpení lidí, protože mnozí prožili a prožívají nesrovnatelně horší hrůzy. Brzy po zatčení oznámil vyšetřovatel tátovi: „Honzík operaci slepého střeva přestál a je ve výchovném ústavu, protože matka skočila z okna. Babička je v starobinci." StB dobře věděla, proč nechala celý obsáhlý vyšetřovací spis skartovat. Měl jsem statečnou mámu, nepoddala se tlaku estébáků ani při výslechu na Štědrý den odpoledne. Vyvodil jste z toho nějaké závěry pro dnešek?

Chodím besedovat se studenty i s žáky základních škol a popírám, že by neměli zájem o nedávné dějiny. Jsou ovšem dost překvapeni, když jim říkám, „i na vás čeká dramatická dějinná lekce, kde nebudete jenom diváky". Nedovedou si to představit…

Ruský ministr zahraničí Lavrov řekl v Bruselu před třemi roky, že nezná žádnou střední Evropu, jenom západní a východní. Mně takový vzkaz stačí.