Kliknutím zvětšíteTen se vepsal do povědomí čtenářů například sérií knih o rozhlednách. „Nejsem historik a ty věci beru spíše společensky, ale možná o to silněji. Můj zájem o historii mě přivedl k minulosti jednotlivých hostinců,“ svěřil se Řeháček.
Jak jste se dostal od rozhleden k putykám a hospodám?
Ono to je spíše obráceně. (úsměv) O hospodách v Liberci jsem psal mnohem dříve než o rozhlednách. První články na toto téma mi vyšly v Kalendáři Liberecka už v 90. letech 20 století. Bylo to vcelku přirozené, protože můj táta byl dlouholetým pracovníkem Restaurací Liberec, a to prostředí mi bylo blízké. Kromě toho jsem v té době sám podléhal kouzlu lelkování po hospodách. Můj zájem o historii mě přivedl k minulosti jednotlivých hostinců a stejně jako u rozhleden mě bavily především ty příběhy, takový ten obyčejný brak všedního dne.
Proč zrovna hospody? Je jedním z důvodů i to, že tu taková publikace chybí?
Už dvacet let mě baví ono propojení hospod s lidmi, kteří ve své době v Liberci žili, s jejich příběhy. Hospody byly v minulosti mnohem více než dnes spojeny s různými skupinami obyvatel. Byly podniky pro Čechy či Němce, pro měšťany i proletáře, v řadě hospod měli svoje spolkové místo členové různých spolků. Samostatnou a málo probádanou kapitolou je role hospod za socialismu, na řadu z nich si přitom Liberečané dodnes pamatují. Do hospod se vždy uchylovaly různé složité povahy a ty příběhy patří k životu města a jsou možná i jakýmsi lakmusovým papírkem svobody té které doby.
Pohostinství představuje populární téma, přeci jenom se hospody provozovaly za každé doby. Nemáte z toho trochu obavy?
S vydáním knížky o libereckých hospodách přišli moji dva přátelé, Petr Ferdyš Polda a Pepa Turek. Pepa je vcelku nenápadný, ale velmi důsledný sběratel všeho o libereckých hospodách, má opravdu rozsáhlý archiv a vyzval mě ke spolupráci na přípravě knížky. Sám bych se do tohoto tématu asi nepustil. Někdy mě až děsí šíře toho všeho, kolik těch hospod bylo. Doslova stovky. A navíc člověk musí být opatrný, protože hospodám rozumí každý a každý si pamatuje, co v nich zažil a co by tak v té knížce určitě nemělo chybět. (úsměv)
Jak už jste zmínil, na knize nespolupracujete sám. Kdo všechno do ní přispěl?
Hospoda je věc společenská a já bych moc chtěl, aby to bylo co nejkolektivnější dílo. Základem je archiv Pepy Turka, ale své k tématu říká i Petr Ferdyš Polda, Honza Pikous, Péťa Fouqué a další, kteří v těch hospodách prožili kus života. Díky kamarádům z Boveraclubu máme i řadu fotek hospod, které fungovaly vedle tramvajových tratí. Můj táta má také mnoho vzpomínek a jeho kamarád elitní šéfkuchař Karel Čermák mi třeba zapůjčil řadu unikátních jídelních lístků z časů socialismu. Lidé mají rádi, když se dozvědí, kolik stál v roce 1985 třeba zelný salát s křenem, vyvolá to hezké vzpomínky na tu dobu; bez ironie. Ta tvorba knížky je opravdu živý organismus, kohokoliv potkáte, ten k tématu hospod umí něco říci. To je ale nakonec i největší problém knížky, který může v extrému vést až k tomu, že vůbec nevznikne…
Bude kniha podobně koncipována jako Příběhy rozhleden?
Pořád se dohadujeme, jak by taková knížka mohla vypadat. Pepa Turek, Ferdyš i já máme s hospodami řadu zkušeností, teď jsme navíc přibrali do našeho diskusního kruhu i Honzu Pikouse a řadu dalších odborníků. S každým dalším znalcem se ale komplikuje rozsah knihy. Těch rozhleden popisujeme vždy okolo dvaceti, třiceti, ale hospod jsou stovky. Je zřejmé, že to určitě nebude encyklopedie, ale pro milovníky úplnosti bychom tam chtěli mít alespoň seznam všech doložených hospod. Knihu bych rád stavěl na dobových obrázcích a příbězích, které se s hospodami pojí.
Jak probíhá samotný výzkum? Navštěvujete i samotné hospody či místa, kde stály?
Zrovna nedávno jsem byl na místě, kde stávala hospůdka Kůlna a byl to smutný pohled. Pak ale zajdu do Opery, což je stará Paulshütte, poslední dřevěná hospoda v Liberci, kde se kdysi scházeli chlapi z Kryštofáku, kteří přiváželi do Liberce dřevo na topení, nebo do Plzeňky, kde se plzeňské pivo točí od 1. dubna 1908. A vínko si rád dám u Zeleného stromu. Jedná se o dům s jednou z nejstarších hospodských historií v Liberci. Tam mám opravdový pocit hospodské starobylosti. Nejtěžší je sbírat ty příběhy lidí v hospodách, jaký kde byl výčepní a co vyváděly holky „na place“, v literatuře se jich zachovalo málo a sebrat je od pamětníků je náročné.
Jestli se nepletu, tak už proběhlo několik přednášek na toto téma. Poslední v Krajské vědecké knihovně v Liberci. Je to tak?
Já jsem kdysi téma hospod tak trochu opustil poté, co se mu začal intenzivně věnovat dnes už bohužel zvěčnělý publicista Ivan Taller, který o nich chystal nikdy nevydanou knihu. Nositelem hospodského tajemství Liberce jsem se pak stal trochu nezaslouženě poté, co jsem o něm několikrát vyprávěl v Experimentálním studiu a liberecké knihovně v kontextu s mým pohledem na minulost Liberce. Na několika přednáškách o libereckých hospodách bylo vždy plno a na naše výzvy na poskytnutí vzpomínek a materiálů lidé reagují velmi pěkně. Jenže rozsah toho tématu je trochu děsivý, už dnes jsme na dvou knihách, a to jsme vlastně stále na začátku. Název zatím nemáme, ten často vzniká až jako úplně poslední.
Můžete čtenáři přiblížit, na co se může těšit?
Doufám, že nějaká knížka o libereckých hospodách nakonec vznikne a moc rád bych byl u toho. Snad nebudu slibovat nemožné, když řeknu, že bychom chtěli, aby první knížka spatřila světlo světa už v roce 2020. Těšit se mohou na libereckou hospodskou historii, třeba na to, co by si mohli dát v roce 1893 v Radničním sklípku k snídani. A byly to pokrmy věru bohatýrské!
Jaké další knižní projekty máte rozpracované?
Ono to není nijak plánovité. Naše knížky vždy vycházejí z toho, co máme nachozené v krajině, co jsme si oblíbili. Já se teď povětšinou pohybuji na poutích do Hejnic, to je moje velké téma, hledám starou tvář Jizerských hor, snažím se pochytat liberecké i jablonecké maličkosti, miluji Ještěd a hory okolo Světlé. S Honzu Pikousem putuji Českým rájem, již léta se toulám Žitavou. Možná z toho vzniknou nějak knížky. Možná taky ne. Uvidíme, regionální knížky jsou dnes i přes velký zájem čtenářů pro mne spíše věcí zábavy než nějakého plánovitého podnikání.
Když už jsme u toho, jaký ohlas vzbudila kniha Jablonecké maličkosti?
Pro mne to byl hodně nejistý krok. Vůbec jsem netušil, jak mne lidé v Jablonci jako publicistu přijmou. Mají dost svých znalců, třeba Václava Vostřáka nebo Otu Simma, Sigiho Weisse, Lukáše Pletichu. Jana Strnada, Jana Kašpara a další; všechny je znám a máme hezké vztahy. Ale najednou přijde „přilezlik“ odkudsi zpoza kopce a bude jim psát o jejich městě. To není jednoduché. Nejsem si jistý, že by to Liberci takto prošlo; nedovedu si představit, jak by tady lidé přijali, kdyby o jejich městě psal někdo z Jablonce či Žitavy. Já tu drzost měl a Jablonečtí to kupodivu akceptovali, třetina nákladu knížky je už rozebraná. Děkuji Jablonečákům za jejich skvělou velkorysost.
Připravujete pokračování?
Určitě ano, knížka Jablonecké perličky je už z větší části hotová.
38
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
