ROZHOVOR: Cílem je spokojená žena a zdravé dítě

Může se také stát, že ženy, které se rozhodnou pro mateřství až po třicítce, se pak o miminko mohou marně pokoušet měsíce, a někdy i roky. S věkem totiž klesá i kvalita vajíčka. A čím vyšší věk, tím menší šance na oplodnění. Naopak vzniká větší pravděpodobnost nějaké genetické vady. „Ideální věk z pohledu přirozeného početí je mezi 18 a 25 lety. Od 35 let věku padá křivka prudce dolů. Vajíčka má žena od narození. Jenže na rozdíl od spermií se neobnovují, jen jich ubývá," říká MUDr. Veronika Mokrá z libereckého centra Gennet, které se už několik let úspěšně zabývá léčbou neplodnosti. Tou je podle odhadů postižen zhruba jeden ze šesti párů.

MUDr. Veronika Mokrá z libereckého centra Gennet Jak už z názvu vyplývá, využívají tu i nejnovějších poznatků genetiky. Pomocí moderních vyšetřovacích metod dokáží rozpoznat příčinu neplodnosti, stanovit léčbu a dokonce velmi záhy odhalit genetickou vadu, takže žena, které se s pomocí asistované reprodukce podaří otěhotnět, má poměrně velkou jistotu, že její dítě bude zdravé. „Spokojená žena a zdravé dítě je naším cílem," podtrhuje lékařka. Ročně tu vyšetří až tisíc párů. Pomocí umělého oplodnění otěhotní zhruba 360 žen.

Kdy je podle vás čas přestat  s marnými pokusy a začít přemýšlet o vyhledání pomoci odborníkem, jinými slovy, kdy jde o neplodnost?

Definice zní jako neschopnost počít po jednom roce pravidelného nechráněného pohlavního styku. Pokud jde ale o ženy starší 35 let nebo pacientky s obtížemi, jako například nepravidelná nebo bolestivá menstruace, je to vždy na zvážení gynekologa, ke kterému žena dochází. Zvláště u vyššího věku by se nemělo s vyšetřením dlouho čekat, protože pojišťovna hradí léčbu ženám do 39 let a pokud se jedná o tři až čtyři léčebné cykly, pak je poněkud pozdě poslat sem pacientku  v osmatřiceti.

Je ten zásadní důvod skutečně v pozdním věku ženy?

Zcela jistě je. Teprve nedávno byla zveřejněna informace, že v roce 2015 přesáhl průměrný věk rodičky hranici třiceti let. To znamená, že ženy odsouvají mateřství do čím dál pozdějšího věku. Ale netýká se to samozřejmě jen žen. Za posledních deset let se u mužů výrazně zhoršil spermiogram, což znamená, že produkce počtu spermií je na polovině. Obecně platí, že čím víc se posouvá věk pro početí do vyšší věkové kategorie, tím roste i počet párů, které potřebují pomoc v centrech asistované reprodukce.
Není ten věk trochu démonizován? Vždyť v dřívějších dobách, před nástupem antikoncepce, bylo běžné, že ženy rodily v podstatě až do přechodu.
To jistě, ale přirozená možnost početí u ženy mezi 30 až 35 je zhruba 16 procent,  a to je málo.

Kolik pacientek ročně vyhledá vaši pomoc?

Když jsem se dívala do skladby pacientek, tak konkrétně u nás v Liberci jsme za loňský rok léčili zhruba tisíc párů, z toho umělého oplodnění bylo kolem 360. Polovina žen byla starší 35 let, což považuji za alarmující. Když se mě dnes čtyřicetiletá pacientka zeptá, jakou šanci má otěhotnět, odpovím, že tak kolem deseti procent, z toho je poloviční pravděpodobnost, že potratí. To jsou statistiky, to se nedá obejít. A nesmíme zapomínat, že se zvyšujícím věkem stoupá i pravděpodobnost nějaké vývojové vady.
Je věk kromě klinických obtíží tím jediným faktorem neplodnosti? Co třeba stres?
Jen do jisté míry. Neplodnost je obecně civilizační záležitost. Je to tak v celém rozvinutém světě a nikdo zatím nezná příčiny.

Kdo je neplodností častěji postižen? Ženy nebo muži?

Problémy jsou na obou stranách a zdaleka nejde jen o problémy žen. Z pohledu čísel je to tak napůl. Statistiky uvádějí, že neplodnost je ze 40 procent u žen,  40 u mužů a 20 procent jsou sdružené důvody. Páry je potřeba zbavit strachu z léčby, ale také z mýtů, které kolují na internetu.

Jaká je úspěšnost léčby?

Nevyléčíme každého, ale otěhotní přibližně 95 procent žen. Léčba je dnes už velmi úspěšná.

Zmínila jste celou škálu fyziologických příčin, ale nemůže jít třeba jen o psychiku?

Jistě, ale není primární. Spíš je to naopak. Ještě jsem nezažila pacientku, která by psychicky netrpěla tím, že nemůže otěhotnět. Psychika je pro ženu velmi důležitá, přesto se tomu u nás stále věnuje jen malý prostor. Zatímco v Evropě už mají páry, které docházejí do centra asistované reprodukce ke svému psychologu, u nás ho lidé vyhledávají teprve, když dojde k nezdarům a psychika je na nule. A ještě to bohužel většinou řeší právě jen samotné ženy, nikoliv páry, ačkoliv by to mělo být obráceně.
Jsou ale známé i případy, že se žena smířila s tím, že dítě mít nebude, uklidnila se, přestala se stresovat a pak otěhotněla. Občas je to i tak, že otěhotní poté, co dítě adoptovaly…

Je to jistě možné, ale já tu nemám pacientky, které se dostaly do této fáze, ale naopak ženy, které se o vlastní dítě stále ještě snaží. Mým úkolem je eliminovat všechny biologické důvody a pomoci ženu vést léčbou, aby to na její psychiku mělo co nejmenší dopad. A to má skoro vždycky. Ale ano, i tady jsem se setkala s případy, kdy pacientka řekla: Paní doktorko, dneska jsem tady naposled. Vy jste pro to udělali všechno, my jsme pro to udělali všechno a nejde to… A to většinou bývá moment, kdy se pozitivní těhotenský test ukáže i po opakovaných nezdarech, to máte pravdu.

GENNET.

Vraťme se k samotné léčbě. Jak probíhá vyšetřování od první návštěvy?

Celý vyšetřovací cyklus trvá zhruba 6 až 8 týdnů. U pacientek, které mají nepravidelnou menstruaci a poruchu ovulace, nasadíme léčbu, která to upraví. Podmínkou je, že má žena průchodné vejcovody a partner v pořádku spermie. Pokud jedna z těchto podmínek neplatí, nefunguje ani inseminace, kdy se spermie zavedou do dělohy katetrem. Tato metoda je zhruba o 10 procent úspěšnější než snaha o samovolné početí. Pak se páry mohou rozhodnout pro některou z metod umělého oplodnění.

Jaké jsou možnosti?

Přirozeným způsobem, kdy nedáváme pacientce žádné léky a využíváme jen to, co vaječník přirozeně poskytne, což je tedy jedno jediné vajíčko v rámci jednoho menstruačního cyklu. Úspěšnost je v tomto případě velmi vysoká. Problém nastává u pacientek starších, jejichž vajíčka nemají takový potenciál. Ty se pak rozhodují pro opakovaný odběr. I tam je pravděpodobnost otěhotnění poměrně vysoká, ale na odběry musí docházet delší dobu.

Jakou roli v tom hraje genetické vyšetření?

Už třetím rokem máme k dispozici zcela novou metodu, která se jmenuje preimplantační genetický screening, kdy díky získání buněk během prvních pěti dnů embrya můžeme zjistit, zda nese správnou skladbu chromozomů, zda nějaký nechybí nebo nepřebývá. Genetika dnes zažívá obrovský boom. Pomáhá nejen v tom, že můžeme zjistit příčiny neplodnosti a pomůžeme pacientce otěhotnět, ale také že těhotenství dopadne a že dítě bude po genetické stránce v pořádku. Je to výhoda u pacientek, které opakovaně z nějakého důvodu potratily. Díky této metodě můžeme ženě zavést zdravé embryo, což dřív vůbec nebylo pravidlem. Při zahájení screeningu nás samotné zarazilo, že asi 60 procent embryí vykazovalo nějakou vadu. Umělé oplodnění je u žen, které opakovaně potrácejí, velkou pomocí. Nemusí se totiž obávat dalšího potratu, k němuž by kvůli nějaké vývojové vadě mohlo dojít, ani rizika, že se jí narodí postižené dítě. Navíc se toto vyšetření provádí velmi brzy a velmi šetrně, když vezmete, že dřív probíhalo u pacientek po 35 roce vyšetřením vzorku plodové vody až v 17. týdnu těhotenství.

Platí třeba stále, že při umělém oplodnění žena většinou čeká dvojčata?

To platilo dříve. Dnes je u nás právě díky nové metodě možné implantovat pouze jedno geneticky vyšetřené embryo. Ale například v Americe, kde se umělé oplodnění nehradí ze zdravotního pojištění a pacientky si platí léčbu samy. A pochopitelně, že když už na jeden léčebný cyklus našetří, jde cestou co největší možné úspěšnosti. Implantují se až čtyři embrya a případná čtyřčata či trojčata redukují na dvojčata nebo jedno dítě, což mi přijde dost drastické a především neetické.

Pokud vajíčka ženy nejsou schopna oplodnění, nastává další etapa a tou je početí pomocí darovaných vajíček. Co musí splňovat dárkyně?

Já vás přeruším, ono nejde jen o ženy starší, ale i ženy nemocné, například ženy s onemocněním vaječníků, endometrióza, což je velmi časté, nezhoubné onemocnění ženy v reprodukčním věku, které může být příčinou neplodnosti. Může zlikvidovat reprodukční potenciál ženy i v mladším věku a proto jinou šanci mít dítě se svým partnerem než z darovaného vajíčka nemají.

A co se týče dárkyň, to stanoví legislativa. Musí jít o ženu od 18 do 35 let. To jsou zákonem vymezené hranice. Musí být pochopitelně naprosto zdravá a samozřejmostí je genetické vyšetření. Základní podmínkou je shoda krevní skupiny mezi dárkyní a příjemkyní. V dalším pak zohledňujeme požadavky páru na dárkyni. Tady se nejčastěji specifikuje vzhled podobný ženě z léčeného páru, zda již dárkyně porodila a věk dárkyně.

Kolik dárkyň máte v registru?

Kolem tří a půl tisíc.

Musí už být sama matkou?

Nemusí, ale já osobně bych si takovou vybrala. Protože už dítě má, má už zkušenost…

Co je pro dárkyně motivací? Finanční odměna?

Pokud sem žena přijde primárně s tímto cílem, není do dárcovského programu přijata. Ale samozřejmě nemohu jejich vnitřní motivaci lustrovat. V každém případě ale musím tuto otázku položit a většinou říkají, že kolem sebe vidí mnoho žen, které nemohou otěhotnět a ony mají potřebu pomoci, takže stejně jako u dárcovství krve, kostní dřeně nebo spermatu je nutno na ně pohlížet jako na dárce. Pokud bychom tomu dali jiný rámec, pak by to bylo těžce neetické.  A nesmíte zapomenout, že program dárcovství musí být natolik časově synchronizovaný, že se dárkyně automaticky musí rekrutovat z velmi odpovědných žen. Opravdu nejde jen tak někoho chytit na ulici.
V souvislosti s dárcovstvím se diskutuje, zda při anonymním dárcovství vajíček nemohou po světě běhat sourozenci, aniž by o tom věděli a došlo se až k možnosti incestu, tedy toho, že se takoví sourozenci „ze zkumavky" mohou vzít a počít společně dítě. Jaká je pravděpodobnost? Bere se tento problém při dárcovství v potaz? Tak v každém případě by mohlo jít jen o poloviční, tedy nevlastní sourozence, ale uvědomte si, jaká je dnes promiskuita a kolik dětí vzniká z nemanželských svazků, aniž by to partneři tušili… Na tohle téma by nejlépe odpověděla docentka Konečná, psycholožka, která se zabývá asistovanou reprodukcí a která dělala v tomto směru průzkumy. Je to žena, která nám klade velmi nepříjemné etické otázky, ale zároveň na ně pomáhá velmi racionálně odpovědět. Takže když si představím, jak je na tom současná společnost z pohledu sexuality, rodiny a partnerství, jak nevyznává žádné etické hodnoty, protože padají etické normy, je to problém zbytečně démonizovaný. A pokud takovéto nebezpečí hrozí, pak daleko s vyšší pravděpodobností přirozenou cestou. To, že by se měla preferovat rodina a výchova v rodině je nasnadě.