Ubytovny a domy se sociálně slabými lidmi jsou často terčem kritiky veřejnosti. V jejich okolí či prostřednictvím jejich obyvatel se mnohdy zvyšuje kriminalita a lidé na tyto „ostrůvky chudoby“ koukají skrz prsty.
Jaké je pozadí těchto „ghett“? Dá se jejich vzniku nějak zabránit? Na tyto a spoustu dalších otázek Deníku odpovídala ředitelka regionální pobočky Člověka v tísni Barbora Šolková.

Můžete jmenovat několik nejzávažnějších případů chudinských ghett na Liberecku?
Dovolím si ohradit proti slovu ghetto. Domnívám se, že domy či ulice, kde žijí chudí lidé, nelze srovnávat s Židovskými ghetty. Mnohem raději používám pojem sociálně vyloučená lokalita, který lépe naznačuje, v čem je problém těchto míst.
Ve většině případů jde o soukromé ubytovny, kde je velká kumulace jednotlivců a rodin s mnohačetnými problémy, potom domy či samostatné byty ať už v centru města nebo na okraji. Často jde o domy ve špatném technickém stavu. Liberec nemá rozsáhlé čtvrti či ulice, které by bylo možné označit za sociálně vyloučenou lokalitu, jako je to třeba v Ústí nad Labem.

V Liberci Člověk v tísni působí od roku 2002. Můžete popsat vývoj v této problematice za těchto osm let? Zlepšila se situace či zhoršila?
To je relativní. Podle mě se situace našich klientů zlepšila v tom směru, že existuje poměrně široká nabídka služeb, které mohou využívat. Klienti se od sociálních pracovníků učí jak řešit své problémy a jak se jim vyhýbat. Dochází tedy k posilování jejich vlastních kompetencí, a to je dobře.
V Liberci se také za posledních pár let zlepšila situace s obecními byty. V době privatizace město rozprodalo bytový fond, zbyla jen hrstka bytů, o které mohly sociálně slabé rodiny zažádat. Tato situace se změnila, je širší nabídka městských bytů a proces jejich přidělování se také zlepšuje. Co vnímám jako zhoršení situace, je proměna celé společnosti. Mezi vrstvami bohatých a chudých se vytvořily poměrně velké rozdíly a chudoba se týká čím dál většího počtu lidí.

Jaké jsou nejčastější příčiny vytváření těchto ostrůvků chudoby?
Já považuji za nejčastější a zároveň nejhůře řešitelnou příčinu otázku bydlení. V minulosti docházelo k systematickému sestěhovávání „nepřizpůsobivých“ lidí a neplatičů z rozhodnutí města.
V dnešní době k sestěhování dochází z toho důvodu, že majitel domu nebo ubytovny je ochotný tyto lidi ubytovat. Jedná se o kalkul – majitel ví, že lidé jsou v úzkých, na trhu s byty dlouhodobě neuspívají a nemají moc možností, kam jít. Do oprav nemovitostí neinvestují a s lidmi nakládají mnohdy protiprávně.
Pak dochází k prohlubování sociálního vyloučení, k rezignaci a přizpůsobování se zdejším poměrům. Dostat se ven je potom mnohem těžší. Téměř každý touží z takového místa odejít, ale je to náročná a dlouhá cesta.

V jakých lokalitách vaši pracovníci nejčastěji působí a jaká je vlastně jejich konkrétní činnost? Jak lidem pomáháte?
Naši terénní sociální pracovníci pracují tam, kde je poptávka po našich službách – v ubytovnách, domech, ale i v jednotlivých bytech, tam, kde žijí naši klienti.
Klient musí chtít svou situaci změnit a na řešení svého problému se podílet. Klienta podporujeme v konkrétních krocích, neděláme nic za něj, i když by to mnohdy bylo rychlejší. Když klientovi například vyplním nějaký formulář, bude to otázka několika minut, ale klient přijde znovu, protože to nebude umět.

Veřejnost má tyto sociálně vyloučené lokality nejčastěji spojené s romskou komunitou. Máte stejný pocit? Jaký je důvod, že právě Romové jsou často takto sociálně vyloučeni?
Souhlasím s tím, že se sociální vyloučení z velké míry týká právě Romů, ale nemyslím si, že by to bylo dáno etnicitou. Podle mého názoru je to spíše otázka chudoby, nízkého vzdělání, obtížného uplatnění na trhu práce. Jsou to často lidé, kteří se v krizi ocitli již před delší dobou a nejsou schopni se z ní vymanit.

Dá se takové sociální vyloučení vůbec nějak vymýtit?
Zcela vymýtit sociální vyloučení nejde, lze jej ale zmírňovat. Nástroje, které je možné k tomuto procesu využít, existují. Problém je ale v tom, že neexistuje systém, který by se otázkou sociálního vyloučení zabýval komplexně napříč všemi oblastmi. Sociální politika se město od města výrazně liší a odpovědnost leží téměř výhradně na schopnostech místních samospráv.

Nedávno se vyřešil letitý problém ubytovny Kovák v Chrastavě. Jak jste tuhle lokalitu viděli vy?
Ubytovnu Kovák obývalo kolem sta lidí a budova byla již několik let ve velmi špatném technickém stavu. Vedli jsme mnohá jednání s majitelem, ale do oprav budovy nic neinvestoval. Téměř všichni lidé, se kterými jsme spolupracovali, chtěli z Kováku odejít, ale jejich šance na trhu s byty byly mizivé, neměli kam jinam odejít.
Rozvody elektřiny v domě byly už v havarijním stavu, v průběhu zimy si lidé museli vytvořit rozpis, kdy mohou jednotlivá patra ohřívat vodu a topit. I tak několikrát denně jističe vypadly kvůli přetížení. Dalším příkladem je fakt, že dva dny před Vánoci přestala na Kováku téct voda, majitel věc neřešil, a teprve na začátku ledna byl provizorně zprovozněn kohout na tekoucí vodu ve sklepě domu.

Město ubytovnu vystěhovalo, Člověku v tísni se tohle radikální řešení ale příliš nepozdávalo. Co konkrétně se vám nelíbilo?
Přístup majitele a města. Majitel vůbec neřešil technický stav budovy a město se snažilo Kováku zbavit. Z toho důvodu město využilo ustanovení stavebního zákona a 6. ledna během několika málo hodin za přítomnosti mnoha policistů rozhodlo o okamžitém vyklizení celé budovy, aniž by to bylo lidem dostatečně vysvětleno.
Byla možnost jiných variant řešení, k nájemníkům mnohem více tolerantním, například vyzvat majitele k nápravě a uložit mu pokutu. Nájemníci doplatili na laxnost majitele a jeho spory s městem.

Kam se ti lidé poděli? Polepšili si stěhováním nebo spíš naopak?
Lidé se rozstěhovali do Liberce, Hrádku nad Nisou, České Lípy, někteří zůstali v Chrastavě. Jejich situace se nezlepšila, vesměs mají provizorní ubytování. Město Chrastava se zbavila části lidí, které nechtěla. Přesunuli se jinam, pomohli jim jednorázovými sociálními dávkami uhradit náklady na stěhování. Je to ale konstruktivní řešení? Myslím, že nikoli.

Redaktoři Deníku nedávno dvakrát navštívili podobně „proslavenou“ lokalitu v Machníně. A při druhé návštěvě jsme se divili, že jsou tam nová plastová okna a objekt alespoň uvnitř trochu prokoukl. Jaká je situace právě tam?
Majitel domu v Machníně zlepšil podmínky v domě, to je pravda. Na chodbách jsou nová okna, do domu nefičí, lépe se na chodbách udržuje pořádek. Okna jsou vyměněná i v několika bytech, tam, kde lidé nemají dluh na nájemném.
Z určitého úhlu pohledu je to hezká motivace ostatních nájemníků. Druhou stranou mince ale je, že plastová okna vyměnil majitel jen v těch bytech, jejichž nájemníci podepsali zrušení nájemní smlouvy, kterou měli sjednanou na dobu neurčitou a souhlasili s novou smlouvou, která je samozřejmě na dobu určitou. To už je vydírání a ne motivace.

Věnujete se také doučování dětí ze sociálně slabých rodin. Jaký je vlastně důvod, že je jejich rodiny neposílají do klasických škol?
Vzdělávání dětí ze znevýhodněného prostředí je naším velkým tématem. Děti našich klientů mají startovní čáru velmi ztíženou a už v první třídě se setkávají s velkými neúspěchy. Do školy přichází s nedostatečně rozvinutou slovní zásobou, nerozumí požadavkům učitelů a podobně.
Velká většina našich klientů – rodičů prošla školní docházkou ve zvláštní škole a neumí své dítě na školní docházku připravit. Děti nechodí do školek, ať už z kapacitních důvodů nebo i proto, že rodiče nemají dostatek peněz na zaplacení stravného. Děti jsou potom často přeřazovány do praktických škol nikoli kvůli mozkové dysfunkci, ale kvůli sociálnímu zanedbání.

Často se na vás obracejí lidé, kteří se zadlužili tak, že neví co dělat. Co jim radíte? Jakou formu má vaše pomoc těmto lidem?
Dluhy a předlužení se stává stále častějším tématem zakázek, které s klienty řešíme. Za poslední rok nás také stále častěji kontaktují lidé ze střední vrstvy, kteří se dostali do finančních problémů.
V prvé řadě se společně s klientem zorientujeme v jeho situaci. Často se stává, že si lidé ani nepamatují, kde všude dluží. Poté následuje vyjednávání s věřiteli a sjednání splátkových kalendářů. Samozřejmě k tomuto patří i pomoc s rodinným rozpočtem tak, aby klienti zvládali splátky platit.
Toto se nepodaří vždy, neboť někdy jsou splátky mnohem větší než příjem rodiny. Nedílnou součástí naší práce je i neustálé motivování klienta a pojmenovávání jeho povinností.