Ty první jsou na dětství, kdy májové dny patřily k těm, na které jsme se těšili. I když jsme nevěděli, komu, čemu a proč máváme, patřilo mávátko k ceněným relikviím. Když jsem v 10 letech pro nemoc nemohl do průvodu, obrečel jsem to. Zato jsem se ale mohl dívat v televizi v přímém přenosu na nekonečnou šňůru záběrů z poměrně podobnými obrázky z metropolí spřátelených zemí: z Moskvy, Varšavy, Berlína, Budapešti, Sofie, Bukurešti, Ulánbátáru. A také samozřejmě z Prahy a krajských měst ČSSR. Liberec mezi nimi nebyl, patřil pod Severočeský kraj a Ústí nad Labem. Už v tom věku se ve mně probudila patriotistická zloba, že Liberec není v televizi a stejně velké Ústí tam je.

Za účast razítko

Postupem času zájem o nekonečný pobyt na seřadišti a v průvodu uvadal a pod různými záminkami jsem zejména na střední škole chyběl. Na vysoké jsme to kupodivu v Praze měli jako mimopražští jednoduché, účast nebyla povinná. Ale jak jsem se dozvěděl od kamarádky, třeba na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem se dávalo za účast v průvodu razítko do indexu a kdo ho tam neměl, bylo to bráno jako nesplnění jedné ze studijních povinností (zápočty, zkoušky) a s tím spojené docela velké problémy.

Den volna? Zapomeňte

Dnes jsou žáci i dospělí rádi zejména za den volna. V 70. letech byl sice také, ale státní svátky se tzv. „nadělávaly". Bylo sice volno, ale v sobotu se šlo do práce a do školy, jelikož vynechaný pracovní den by patrně vedl ke zhroucení socialistického hospodářství.

Prvomájový průvod. Archivní fotografie.

Dnes populární prodloužené víkendy tak odpadaly, naopak existovaly víkendy „rozkrojené". Prostě třeba tehdejší státní svátek 9. května připadl na pátek, takže bylo volno, a sobota pak byla pracovní. Pracující docela reptali a soudruzi se napřesrok poučili. Na pátek připadl 1. máj a ten se „předdělával" už v sobotu 25. dubna. To bylo pro lidi schůdnější, ovšem důsledkem byla snížená účast v průvodech. Nemálo lidí se totiž ve čtvrtek na čarodějnice sbalilo a odjelo na chaty a chalupy.

Jmenovačka problémem

Dva 1. máje (1986 a 1987) jsem zažil jako sportovní redaktor v okresních novinách Vpřed. Mě se to moc netýkalo, ale šéfredaktor měl problém. Kromě popisu jásavé manifestace a tradičních frází, že „lid svou spontánní účastí v průvodu podpořil politiku strany a vlády a přátelství se Sovětským svazem", musel napsat tzv. „jmenovačku". Tedy soupis jmen, kdo všechno seděl na hlavní tribuně. A tam šlo o pořadí. Podle důležitosti funkcí. Ale kdo je výš? Tajemník OV KSČ v Liberci, nebo host, místopředseda České národní rady z Prahy? Předseda Okresní mírové rady, nebo předseda OV SSM? A kam šoupnout předsedu Krajské odborové rady či zástupce sovětské posádky? Z toho měl chudák šéf hlavu „v pejru" a pak se ještě týden třásl, jestli to sestavil správně…

Ač byly ty 1. máje dost absurdní, přece jen to byl den, kdy město něčím žilo. Dnes jsou oslavy státních svátků v Česku smutné, města jsou vylidněná (na rozdíl od svátků třeba v západní Evropě). Češi jsou ještě po 25 letech tou „dobrovolnou povinností" a okázalou jednomyslností, kterou nám vnucoval bývalý režim, stále znechuceni. Pořádají se alespoň separátní akce, například recesistický 1. máj na Pláních. Tam si účastníci dělají z té doby srandu. Ale třeba v Moskvě to pořád sranda není. Včera se tam konala prvomájová manifestace po 23 letech, na Rudé náměstí přišlo přes 100 tisíc lidí. A víte proč? Protože došlo „k vzedmutí vlny vlastenectví díky připojení Krymu k Rusku". A z toho docela mrazí, pod Kremlem byl totiž včera 1. máj opět manifestací síly…

Jaroslav Sedlák, bývalý redaktor a editor, externí spolupracovník LD

Zástavy za peníze, za sovětskou vlajku dvacka

Ne, že bychom se na 1. máj netěšili. Všichni sice remcali a nikdy nechtěli jít, ale nakonec to bylo vždy nebo většinou vždy, fajn. Když bylo na Svátek práce chladné počasí, litovali jsme zejména děti, které musely desítky minut čekat na seřadišti, až se na ně dostane řada a půjdou vpřed, ke světlým zítřkům.

Ale jakmile se dlouhý had alegorických vozů, zástupů pracujících státních podniků, studentů, armády a sportovců hnul kupředu, bylo vše zlé rázem zapomenuto. Hlavně veselé mládí a pokřiky typu: Kdo stojí na chodníku nemiluje republiku. Pak se do průvodu většinou zapojili i čumilové, kteří původně nikam nechtěli jít.

Prvomájový průvod. Archivní fotografie.

Po zimních měsících se také vidělo, jak děvčata, která odložila kabáty a bundy, vyspěla. Bylo to tak občerstvující. Známí na sebe vzájemně z chodníků i průvodu halekali a nějaký ten „mus", že se do průvodu muselo, byl ten tam. Potkávali se a viděli se občané, kteří jinak na sebe nenarazili měsíce. Ti zletilí vždy měli u sebe pár kapek nějakého toho likéru, takže tím se nálada umocňovala a byla sranda. Byla i velká řada těch, kteří se vytráceli po čas průvodu, takže některé skupiny ani celý průvod neabsolvovaly. Ale bylo to jedno.

Také v závěru 80. let, kdy budování světlých zítřků již téměř nikoho nebralo, byl za nesení různých zástav vyplácen obnos. Konkrétně za sovětskou vlajku 20 Kčs. Hesla na žerdích i vlajky se pak odstavily do průchodů a šlo se do hospod a také hlavně na estrádu, která byla pravidelná.

Miloslav Cihlář, sportovní redaktor Libereckého deníku

Škola Králův háj zdraví 1.máj!

„Škola Králův háj zdraví 1. máj." Jediný pokřik, který si z prvomájových průvodů pamatuji. Je tedy patrné, že jsem byla žákyní liberecké ZŠ Králův háj, a to až do roku 1987, pak následovala střední průmyslovka (stavební). Tam jsem se proměnila v rebela, čemuž napovídá fakt, že si z té doby na žádné nucené oslavy 1. máje nevzpomínám. Tipuji, že jsme se spolužáky prchli vždy někam do hospody. To nám šlo báječně, a byť jsme nebyli plnoletí, pivo nám všude nalili. Vybavují se mi dřevěná mávátka s papírovými třásněmi v barvách naší vlajky, jimiž jsme se coby žáci základní školy šmrdlali po obličejích. Rovněž před sebou živě vidím boj při vázání pionýrského šátku. Ta „jednička" vždycky vyšla nějak obráceně. Na dobu před rokem 1989 vzpomínám ráda, jako dítě a následně puberťák jsem dopady komunismu nevnímala. Doma se o politice přede mnou nemluvilo.

Romana Prošková, redaktorka