Zasněžený březový lesík vypadá jako z nějaké ruské bajky. Uprostřed něj stojí malá chatová osada a ke dvěma chatám jsou ve sněhu prošlapané cestičky. Idylka? Paní Křelinová, která v chatce žila už od září spolu se svým manželem a dospělým synem, to tak neviděla: „Samozřejmě jsem ráda, že jsme měli kam jít,“ svěřila se u stolu s igelitovým ubrusem. „Ale jsem bez práce a bylo to strašné, sedět tu celé dny sama. Ještě že mám tu čubu,“ zavadila pohledem o zavalitou fenku, „jinak bych si povídala se stromama.“

Srpnová povodeň zničila dům, který obývali nejen Křelinovi, ale také „mladí“: dcera Eva Kosková, její manžel Eduard, jedenáctiletý Michael a dvouletá Maruška. Paní Kosková vypadá mladší, než ve skutečnosti je, pan Kosek zase drsnější. Vzpomínky na srpen, kdy se do Hrádku nad Nisou přihnala velká voda, však rozhodí oba dva.

„Ve starém domě se nám žilo dobře,“ vzpomínala Eva. „Nahoře jsme měli dva pokoje, spodek jsme obývali společně s našima. Tu noc jsme skoro nespali, ráno nás manžel odvezl do bezpečí. Pak byla voda, všude voda, přestala jít elektrika, mobil nefungoval. Nevěděla jsem, jestli se manžel s tátou neutopili.“

Naštěstí neutopili, pan Kosek navíc pomohl řadě sousedů. „Říkal, že to bylo hrozný, lidi mu skákali do náručí. Sousedé mu dodnes děkují, ale mrzí mě, že mu nikdo oficiálně nepoděkoval,“ neskrývá zbytky hořkosti Eva Kosková. To nejhorší ale mělo přijít, když jim na druhý den statik řekl, že dům musí „jít dolů“. „Nechtěli jsme tomu věřit, ještě chvíli jsme tam přebývali. Stejně jsme neměli kam jít.,“ vzpomínala mladá maminka na dobu, kdy měla pár plínek pro Marušku, oblečení ze sbírek a jednu postel, kterou v patře zachránili.

„Než nám došlo, že opravdu budeme muset jít, byly byty obsazené. Takže nám nezbylo, než jít do chatek. Zaplať pánbůh, že je tu sucho, světlo a kde si uvařit,“ vypočítala výhody skromného bydlení paní Eva.

Život mezi přímotopy

Chatka má dvě malé místnůstky, v jedné je pidilinka s palandami, druhou kompletně zabírají postele. Členové čtyřčlenné rodiny tu zakopávali nejen sami o sebe, ale také o nejnutnější věci denní potřeby, které si museli znovu pořídit. Od nohou tu záblo. Za chatku rodina platila 5 000 korun měsíčně, včetně vody a elektřiny.

„V těch mrazech jsem opravdu nešetřila, přímotopy jely naplno, nechávala jsem puštěný i vařič,“ vylíčila paní Kosková letošní opravdu tvrdou zimu. A to nejen co do počasí, ale i finančně. Celou rodinu totiž „táhne“ otec paní Evy, který jediný pravidelně vydělává. Od vskutku hrozivé finanční situace rodiny se také odvíjel strach Koskových, že nové domky neutáhnou.

Nebudeme na to mít

Devětadvacetiletá Eva byla doma s dvouletou Maruškou. Mateřská jí skončila v prosinci, nyní požádala o příspěvek v hmotné nouzi. Její příjem činí 1 100 korun přídavků na děti. Eduard (37) nebere nic. „Manžel byl v kriminále a i když už se dávno změnil, práci prostě sehnat nemůže,“ vysvětlila Eva s tím, že její maminka v předdůchodovém věku je na tom stejně. Tíže výdajů celé rodiny tak leží na otci Křelinovi, který pracuje v chrastavském Benteleru. Dvacet tisíc korun čistého na sedm lidí…

„Starosta nám sliboval, že v nových povodňových domcích budeme mít nízký nájem, a teď to vypadá na pět tisíc bez energií. Budu muset do práce, od dubna nastupuji na své původní místo. Kolik budu brát? Nevím, snad kolem jedenácti,“ strachovala se Eva Kosková.

A nejen o peníze: „Hlídat Marušku bude babička. Ale bude to těžké, ještě kojím.“ Manžel Eduard se obával hlavně toho, na kolik nakonec u domku, jehož technologie vytápění nezná, vyjde topení. „Prý je tam rekuperační jednotka, lidi říkali, že tam nebudeme moct věšet ani prádlo?“ Aby měli manželé jistotu, že domek, do kterého se přes všechny nejistoty tak těší, nemuseli brzy opustit, nabídli městu k odkoupení pozemek, na kterém stával ten jejich původní.

„Chtěl jsem tam postavit bufet nebo něco takového, ale povodí to zakázalo, je to záplavová zóna. Tak pro nás už vůbec nemá žádnou cenu,“ podělil se o své zmařené plány Eduard. „Starosta teď hledá možnost, jak by mě zaměstnalo město,“ dodal ale s nadějí.

Dobré zprávy nakonec

Největší strach měli nejen Koskovi a Křelinovi, ale i další vytopení, jimž město nechalo vystavět povodňové domky, z toho, že nájemní smlouvu budou podepisovat na pouhý rok. Riziko toho, že nájem se vyšplhá neúnosně vysoko, bylo příliš veliké. V pondělí, kdy si poslední vytopení přebírali od nových domovů klíče, přišla zoufale očekávaná zpráva: „Podařilo se mi zajistit, aby všichni mohli podepsat smlouvu na dvacet let,“ neskrýval radost starosta Hrádku nad Nisou Martin Půta.

Podmínky dotací, z nichž byly domy částečně postaveny, jsou totiž v tomto ohledu trochu komplikované. Nájemníci čtyř domů s osmi bytovými jednotkami tak mají do budoucna alespoň jednu slušnou jistotu. Po měsících nejistot.