Polka Kinga Grzanka přijela do Liberce na začátku letošního roku jako dobrovolník skrze Evropskou dobrovolnickou službu. Není to ale její první pobyt v Čechách. Za sebou už má roční studium v Praze, kam přišla, aby se naučila česky a mohla si přečíst knihu, kterou potřebovala pro napsání diplomové práce. Z Prahy pak přišla pracovat do Liberce. V současné době učí polštinu a podílí se na projektech Liberecké občanské společnosti, v jejímž sídle jsme se setkali k rozhovoru. Hned jak jsem se posadil, nabídla mi čaj a výborný polský tvarohový koláč, který zbyl z předešlého dne.

Co jste měli za oslavu?

Nebyla to oslava, ale první polský večer, který má seznámit Čechy s tím, co všechno Polsko nabízí. Já a moje kamarádka Kasia, která je také Polka a pracuje v Liberci v rámci Evropské dobrovolné služby, jsme navařily polské jídlo, především pirohy.

Jsou to ty samé pirohy, jako se dělají v Rusku?

Je to těsto z mouky a vajec, které se naplní tvarohem, sýrem a kořením. Říká se jim sice ruské pirohy, ale je to polské jídlo. Dají se naplnit různými věcmi, nakonec mohou být sladké i slané. Druhá Kasia, která také pracuje v Liberci, upekla tvarohový koláč a my ještě nakoupili v Polsku sušenky a bonbóny.

Nebyly to karamelové Krowky, které vozí českým dětem rodiče z nákupů v Polsku?(smích) Ne, krowky jsme nekoupily. Byly to jiné bonbóny.

Kdy a proč jste pořádaly tenhle polský večer?

Bylo to minulý týden. Slavily jsme rok v Liberci. Navíc jsme chtěly upozornit na to, že tady jsme a seznámit lidi s tím, co jim může Polsko nabídnout a co má Polsko společného s Čechami. Na večer jsme připravily takovou hru, kdy jsme napsaly na papírky několik hesel, která vypovídala o Polsku a o našem vztahu k Čechům.

Jak jste se Kingo vlastně dostala do Čech?

V Liberci jsem do ledna letošního roku, kdy jsem přišla jako dobrovolník pracovat do Liberecké občanské společnosti. Úvazek tu mám na jeden rok, stejně jako další Polka Kasia, která přišla do Liberce ve stejnou dobu.

Evropskou dobrovolnickou službu využívají různé typy lidí, někteří jsou po studiu a odjedou do ciziny načerpat zkušenosti, jiní nemohou najít uplatnění a tak se rozhodnou pro dobrovolnickou práci. Jaká byla vaše motivace odjet z Polska?

Byla jsem v Praze na studijním pobytu Erasmus, kde jsem se učila češtinu, kterou jsem potřebovala pro napsání své diplomové práce. Během studia jsem narazila na školení s názvem Poláček, které organizovala Liberecká občanská společnost (LOS). Přihlásila jsem se na něj a byla jsem moc spokojená.

V čem školení spočívalo?

Bylo to školení pro učitele o česko-polské spolupráci a vzájemných vztazích. Konalo se už popáté, tentokrát v Dobkově v Polsku a účastnili se ho polští i čeští učitelé. Diskutovali jsme o česko-polských projektech, s kým lze spolupracovat. Výsledkem školení měla být společná aktivita, kterou naplánujeme společně a bude mít česko-polské téma. Já jsem společně s jednou účastnicí z Liberce připravila projekt, kdy jsme v liberecké knihovně hrály pro české děti polské pohádky. Díky tomu, že jsem poznala lidi z LOSky, jsem pak přišla do Liberce jako dobrovolník.

Mluvíte perfektně česky, jak dlouho jste se češtinu učila?

Česky mluvím lépe než anglicky (smích). Učila jsem se v Praze, kde jsem strávila deset měsíců.

Z jaké části Polska pocházíte?

Z malé vesničky jménem Paříž, která se nachází v centrální oblasti Polska.

Proč jste se rozhodla jet studovat právě do Čech?

Souviselo to s mým studiem. Můj profesor mi dal studijní pramen, který rozebíral církev v Čechách. Byl napsaný v češtině, tak jsem musela přijet a naučit se česky, abych si ho mohla přečíst (smích). Studovala jsem totiž historii. Zalíbila se mi čeština a navíc jsem byla nadšená z projektu Poláček, který mi ukázal, co všechno mohu dělat s česko-polskými vztahy. Libí se mi, jak to tady funguje. Občas se setkávám se stereotypy o Polácích a Češích, a tak se snažím zjistit, jak je to doopravdy. Většinou ale zjistím, že jsou to všechno jenom generalizace.

Jak se vám líbí v Liberci?

Jsem tu moc spokojená, líbí se mi tu více než v Praze. V Liberci je snadnější odjet mimo město, příroda je tady blízko. Do Polska je to taky kousek. Zrovna nedávno jsem jela do Jelení Gory, ale potřebovala jsem dvě hodiny ve vlaku, abych dorazila na místo.

To jste si vybrala zrovna velmi komplikovanou trasu, jejíž obslužnost se snad v budoucnu zlepší díky spolupráci obou krajů.

Doufejme, že to bude lepší. Už teď je ale dobré, že existuje jízdenka po Euroregionu.

Co přesně v Liberecké občanské společnosti děláte?

Učím polštinu, to mi dělá velkou radost. Spolu s dalšími Polkami, Kasiou a Kasiou, jsme se rozhodly, že budeme polské večírky pořádat pravidelně.

To jste měly takový úspěch?

Úspěch jako, že přišlo hodně lidí? Že se tam lidem líbilo? To ano. (smích) Plánujeme, že by mohl polský večer proběhnout vždy jednou za měsíc. Díky kurzu polštiny, který učím od začátku letošního roku, jednou týdně gramatiku a jednou týdně konverzaci, budou moci přijít i moji žáci. V současné době učím tři Čechy, kteří na kurz dochází zadarmo.

Ptala jste se jich, jaká byla jejich motivace učit se polsky?

Zajímá je to, řekli si proč ne! Viděli příležitost a využili ji.

Mimo jazyka, řešíte na hodině i jejich vlastní zkušenosti s Poláky, respektive s Polskem? Slyšela jste od nich nějaké stereotypy?

Na začátku kurzu jsem je poprosila, aby každý napsal pár asociací, které se pro ně pojí s Polskem. Zmiňovali dobré jídlo, hodné lidi v Polsku i to, že je to pro ně atraktivní stát k cestování. Většinou říkali, že mají pozitivní zkušenosti s Polskem.

Když to vezmeme z druhé strany. Jaká byla vaše představa o České Republice, než jste sem přišla studovat?

No jednak jsem vůbec nemluvila česky a o Čechách jsem nevěděla skoro nic. Znala jsem pouze historii.

Překvapila vás pak Praha něčím?

Hodně radosti a úsměvů při přineslo zjištění, že jsou tady na sebe lidé milí. Jeden pán přišel do obchodu a říkal prodavačce, vy jste taková milá, to mě překvapilo. Opravdu často se setkávám s tím, že jsou na sebe úplně cizí lidé hodní.

Stává se to i v Polsku?

Asi záleží, kde se zrovna nacházíte, ale řekla bych, že se s tím v Polsku nesetkávám tak často.

Jak na vás působí protipolské kampaně v českých médiích o tom, že jsou v Polsku nekvalitní suroviny, kriminalita v pohraničí atd.?

Bavili jsme se s jedním mým kamarádem z Prahy a on tvrdil, že polská čokoláda není dobrá. Já tvrdila, že je dobrá a on ji jen ještě neochutnal. Postupně jsme přišli na to, že v Čechách se často prodává levná, nekvalitní čokoláda dovážená z Polska, ale to neznamená, že nemáme i dobrou čokoládu. Přivezla jsem tomu kamarádovi ochutnat kvalitní polskou čokoládu a on musel uznat, že ne všechny čokolády z Polska jsou špatné. Lidé by neměli tolik věřit tomu, co se píše, ale zjistit to na vlastní kůži a ochutnat. Další podobnou situaci jsem zažila na gymnáziu blízko polských hranic, kde jsem byla na workshopu, kterého se účastnili i žáci z Nového města pod Smrkem. Česká ředitelka doporučila svým žákům, aby ochutnali to, co si pro ně polští studenti připravili a oni se do toho pustili. Na začátku chvíli váhali, ale pak zjistili, že i když se třeba polské koláče liší od těch českých, tak mohou být stejně dobré.

Myslíte si, že jsou v současné době česko-polské vztahy na dobré úrovni? Zajímá Poláky to, co se děje v Čechách?

Hodně se o tom mluví. Říká se, že Poláci se více zajímají, sledují situaci v Čechách. Já jsem se ale setkala s dost lidmi, kteří se o Polsko zajímají. Vím, že to není tak jednoduché přejít hranice. Když jsem jela s žáky z Nového města pod Smrkem do Polska, někteří z nich překračovali hranici úplně poprvé a přitom je to tak blízko. Nedávno jsem vyhledávala data o tom, jak probíhá spolupráce mezi neziskovými organizacemi v Čechách a na polské straně. Občas se něco uskuteční, ale není toho hodně. Většinou se jedná o jednu akci a konec.

Spousta místních jezdí do Polska pravidelně nakupovat a přitom je nezajímá, co se děje na druhé straně hranice?

Je zvláštní, že jsme tak blízko, ale tak málo komunikujeme. Když jsem ale nedávno jela do Jelení Hory, ve vlaku bylo spousta Čechů, kteří cestovali do Szklarske Poreby.

V České republice jsou velice populární knihy Mariusze Szczygiela, který píše o Češích z polské perspektivy. Zajímá Poláky, jak na ně nahlížejí ostatní národy?

Viděla jsem asi jednu knížku, kterou napsal Španěl nebo Ital o Polsku, ale vyloženě českou knihu o Polácích jsem ještě neviděla. Opravdu znám více polských knížek, ve kterých se píše o české společnosti, historii nebo kultuře.

Opravdu existuje polské rčení přirovnávající český film k něčemu neznámému, nepochopitelnému?

Ano, opravdu to používáme. Český film je pro nás jako španělská vesnice pro Čechy.

Přitom je český film v Polsku docela známý a oblíbený.

To máte pravdu. Velmi populární jsou Ostře sledované vlaky nebo Pelíšky. Na univerzitě, kde jsem studovala se pořádaly pravidelné večery, kdy se jednou za měsíc promítaly české filmy.

Hádám, že díky aktivní znalosti češtiny dokážete fungovat úplně normálně v každodenním životě. Dojdete si na úřad, nakoupit, domluvíte se. Setkala jste se ale někdy, že lidé reagují na váš přízvuk?

Ano, setkala, často se na mě usmívají a často poznají, že jsem z Polska. Jednou se mi stalo, že jsem se bavila s kamarádem česky v tramvaji, ale ještě jsem ten jazyk moc neuměla. V tom se ozvala paní, která seděla vedle nás a řekla, že je dobře, že se učím česky a že mi to jde. Ona prý zná Francouze, který tady žije sedm let a neumí ani slovo. Někdy se dokonce lidé snaží se mnou mluvit polsky.

Pro mě například nastává absurdní situace, když jedu do Polska a musím komunikovat v angličtině, protože polštině sice trochu rozumím, ale neřeknu ani slovo. Jak to mají Poláci, rozumíte češtině?

Záleží na situaci a na člověku. Pamatuji si, že jsem vyrazila na výlet s mým přítelem, který vůbec nemluví česky a Češkou Evou, která také pracuje v LOSu. Ona vyprávěla a svém životě, líčila, co se jí stalo. Když jsme se rozloučili schválně jsem se zeptala přítele, jestli ví, o čem Eva mluvila a vyšlo na najevo, že rozuměl skoro všemu. Pochopil to, co chtěla sdělit. Některá slova jsou navíc snadno pochopitelná, třeba se tak často nepoužívají, ale rozumíme jim na obou stranách hranice.

Dalším zajímavým faktem je, že vy jako Polka přijedete do Liberce pomáhat s rozvojem české občanské společnosti, která je všeobecně považována za trochu línou nebo řekněme bez zájmu. Byla jste aktivním občanem i v Polsku?

Byla. Většinou jsem pomáhala na univerzitě nebo s menšími projekty v centrálním Polsku.

Jak vnímáte odezvu Liberečanů na akce, které pořádá LOS? Ocení to, nebo jim to přijde jako vyhazování peněz?

Ještě jsem se nesetkala s názorem, že by to bylo vyhazování peněz nebo že by to lidi nezajímalo. Jsou tady lidi, kteří se chtějí zapojit. Třeba do projektu Živé paměti, lidi si projdou trasu, vyslechnou příběhy libereckých pamětníků a přidají svoje vlastní.Myslím si, že zrovna tenhle projekt má velký úspěch. Je to skvělý způsob, jak poznat město jinak než z knížek.

Polsko a Poláci jsou dost stigmatizování aktivní přítomností církve ve společnosti. Jak vnímáte tento pohled na Polsko vy?

Setkávám se s tím často. Lidé si myslí, že jsou všichni Poláci věřící. Já se jich pak ptám, kdo je to věřící. Přítomnost církve v Polsku je patrná, ale ne všichni Poláci jsou věřícími v tradičním slova smyslu. Pro spoustu z nich je to zvyk. Já jsem sama z malé vesnice, kde věří všichni, jsou zvyklí chodit do kostela.

Církev nemá dobrou pověst ani v Čechách, kde se na ni lidé dívají skrze prsty. Připadá vám, že by nám víra chyběla, že bychom byli málo oduševnělí, chyběla pokora a byli jsme příliš hříšní?

Ne, pro někoho je zkrátka víra důležitá a je to dobré. Lidé mají místo, kam se mohou obrátit o pomoc. Ale není to tak, že lidé bez víry by byli více hříšní, tak to nefunguje.

Dost se diskutovalo, a to nejen v Polsku, o náboženství ve školách. Myslíte si, že výuka katechismu do škol patří?

Náboženství se na školách vyučuje. Já sama jsem se ho učila a nebylo to špatné. Samozřejmě záleží i na učitele. Rozhodně mě nenutili věřit, každý jde svou cestou. Nebylo to nucení, bylo by fajn, kdyby výuka náboženství zmiňovala i jiná náboženství a víry. S výukou náboženství v Polsku jsou spojeny určité povinnosti pro žáky, ale mimo školu už si každý může zvolit, co je pro něj nejlepší.

Církev ale hraje důležitou roli v polské společnosti, kdy se zapojuje do diskuze například o potratech nebo svazcích homosexuálů. Myslíte si, že církev formuje většinový názor společnosti?

Otázka může být zda-li je to ještě víra nebo to, co hlásají jednotliví kněží. Každý katolík by si měl o písmu svatém myslet svoje a rozhodovat se podle toho. Může se jednat o chování v církvi a postoje, které mají její představitelé, ale myslím si, že to není víra, která říká ne. Je potřeba se dívat na lidi, kteří do kostela dochází. Někteří z nich opravdu věří, ale jiní tam chodí jen ze zvyku. Neznamená to, že budou odsuzovat homosexuály.

Čím jsou tedy podle vás způsobeny tak propastné rozdíly v toleranci mezi Českou republikou a Polskem, když jsou si oba národy v jiných věcech tak podobné? Podle posledních údajů podporuje 70 procent Čechů registrované partnerství a více než polovina je pro gay sňatky. V Polsku je naopak většina proti jakémukoli uznání práv homosexuálů. Myslíte si, že je česká společnost otevřenější?

Mohla bych říct, že ano, ale nejsem si jistá. Polská společnost je konzervativnější, ale stále se vyvíjí. Neřekla bych, ale že za to může víra. Asi je něco pravdy na tom, že naše chování je hodně katolické, ale všechno skrze vzory které byly tvořeny už od středověku. Teď už katolíků není tak hodně, ale ty vzory nám zůstaly.

Když se vrátíme zpátky k Liberci, co se Vám tady líbí?

Jak jsem říkala hlavně ta příroda. Jinak se mi tady moc líbí, jsem tu spokojená a cítím, že jsem na svém místě. Nikdy jsem se nesetkala s někým, kdo by mi chtěl něco udělat.

Nestalo se vám někdy, že byste se cítila ohrožená?

No vlastně mám jednu příhodu. Šla jsem se projít do Bedřichova. Potkala jsem v lese jednoho Čecha, začali jsme se bavit, on poznal, že jsem Polka a chtěl jít dál se mnou. Byl to starší muž. Měl takové divné otázky, jako jestli se nebojím, když jdu sama a podobně. V tu chvíli jsem se trochu bála, ale nakonec jsme šli spolu a byla to zajímavá procházka.Dozvěděla jsem se hodně věcí.

Říkala jste, že máte v Polsku přítele. Jak zvládá to, že žijete v jiné zemi?

Úplně v pohodě. On za mnou dokonce přijel. Navíc máme skype nebo dopisy, takže komunikovat můžeme. Opravdu to jde skloubit.

Jak reagovala vaše rodina, když jste jim oznámila, že se stěhujete do Čech?

Oni už byli zvyklí, že pořád někde cestuji a nikdy nejsem doma (smích). Když jsem byla v Praze, byli se za mnou podívat, teď se chystají i do Liberce. Můj bratr se mě pravidelně ptá, jestli dobře jím. Jinak o mě nemají starosti. Navíc jsou rádi, že mají vlastního průvodce, který je provede, když přijedou na návštěvu.