„Dřív tady v Malém Dubu žádné rybníky nebyly, tak tu ani nebyly žáby. Ale teď je tu několik rybníků a žab enormně přibývá. Tady ta silnička od Kněžiček bývala byla poseta jejich přejetými těly," popisuje Věra Horáčková, učitelka biologie, která děti ze školy nadchla pro záchranu žab. Dřív žáby zachraňovala sama s rodinou, už na to ale nestačila. Počet obojživelníků, které osmáci sesbírali během týdne, jde do tisíců. „K dnešnímu dni to máme přesně 4888," hlásí pyšně Natálie Myšková.

Žáby totiž děti poctivě počítají a data zapisují do přehledné tabulky. „Zapisujeme datum, jaké bylo počasí, kolik stupňů a počet žab včetně pohlaví a druhů, v jaké lokalitě a také kolik jsme jich našli přejetých," vysvětluje paní učitelka. „Je vidět, že bariéry fungují, protože přejetých žab je opravdu minimum."

Účinná bariéra

Vloni žabí parta registrovala mnohem víc žabích obětí. Tehdy totiž ještě ochrannou bariéru neměli, tu získali díky dotaci z Agentury ochrany krajiny a přírody teprve letos. „Je pevná, to je dobře. Kluci z osmé a deváté třídy nejdřív vykopali rýhu a do ní zandali 15 kbelíků, do kterých žáby padají. Pak na kovové tyče připevnili fólii a spodní okraj zahrnuli hlínou. To je důležité, protože žáby se umí podhrabat a bariéra by tak ztrácela smysl," upozorňuje Horáčková. Podle ní se tak děti nejen učí chránit přírodu, ale ještě se o ní spoustu dozvědí.

„Tohle je sameček, vidíte? Má na přední končetině takové dva dlouhé prsty něco jako kleště, těmi se pak drží samičky jako klíště. Někdy jsou na jedné samičce až čtyři samečci. Ale to je pro ni nebezpečné. Protože když doskáče do rybníka, tak pak ta váha tolika samečků na zádech způsobí, že se samička utopí. Prostě klesne ke dnu a nemá sílu," ukazuje na ropuchu v objetí dvou samečků dlouhovlasá Bára.

„Když jsme s tím začínali, tak jsem se těch žab vcelku štítila, nechtěla jsem na ně sahat, ale teď už je to dobrý," směje se její kamarádka Natálie. Všechny pak hřeje pocit, že pomohli bezbranným živočichům. „Počet přejetých žab při jejich migraci je obrovský. Tady se žáby zachraňují ještě poblíž Chrástné za Osečnou, ale třeba na hlavní silnici z Hodkovic u Vlčetína je hotový masakr, tam se o to nikdo nestará," krčí bezmocně rameny Věra Horáčková. Ta se svými žáky chodí vyndávat žáby ze zakopaných kyblíků a přenášet je přes silnici dvakrát denně, ráno a večer.

Objevitelé

„Máme tady skokany hnědé a skokany štíhlé, ropuchy a také čolky horské a čolky obecné. Zajímavé je, že teprve naše zápisy jsou první oficiální, které tady v Podještědí potvrdily výskyt čolka horského a skokana štíhlého. To je poměrně vzácný druh, který žije spíš v listnatých lesích a my jsme první , kdo ho tady poprvé zaznamenal," usmívá se Horáčková.

Žabí druhy se přitom v kyblíku nesmí pomíchat. Pro skokany je totiž nebezpečné se dostat do těsného kontaktu s ropuchami, aby jim neublížil jejich dráždivý sekret. Právě vlhký sliz na svém těle žáby pořád potřebují. „Stalo se nám, že jsme žáby vypustili do louky poblíž rybníka, ale bylo prudké sluníčko. Žáby hned začaly couvat a hrabat zadníma nohama a v mžiku byly zahrabané v hlíně, to byla rychlost. Nesnesou přímé slunce, musí mít na těle pořád vlhko," vysvětluje Horáčková.

Českodubští školáci vyzdobili rovněž kvůli osvětě veřejnou vývěsku na návsi v Malém Dubu, kde na několika listech s fotografiemi vysvětlují, proč žáby zachraňují a jak jsou tito obojživelníci důležití. Ostatně i ti nejzkušenější zahradníci s oblibou říkají, že lepší je mít na zahradě jednu žábu než kila chemikálií. Žáby se totiž živí larvami, slimáky a podobnými škůdci. Počínání školáků můžete také sledovat na školním webu.