Podobné přání jste mohli z tehdy ještě Československého rozhlasu slyšet naposledy 31. prosince 1992. Do té doby bylo běžné, že se z veřejnoprávních médií linula čeština i slovenština. Připadalo nám to samozřejmé, stejně jako slova čučoriedky, hmla, konáre nebo ťava, čili borůvky, mlha, větve a velbloud.

Generace, která se narodila po 1. lednu 1993, tedy datu, kdy se začala psát historie dvou samostatných států, už slovenštinu v rádiu nebo televizi neslyšela a připadá jim jako sice povědomá, nicméně cizí a málo srozumitelná řeč.

Potvrdil mi to i malý průzkum, který jsem před Vánocemi dělala s několika jabloneckými školáky. Nad záznamem, který jsem jim pustila z pásku, jen kroutili hlavou. Bližší je jim už angličtina. „Tomu tedy nerozumím," kroutili hlavami osmáci. Jeden z nich si dokonce spletl Slovensko se Slovinskem. „To znám, přes něj jsme jeli do Chorvatska. A jsou tam hory, Tatry, ne?" Nene, ty jsou na Slovensku, mám tam dědu," dohadovali se. Nejmladší generace má tedy jasno alespoň v jednom: Slovensko je cizí země a platí se tam eurem.

Hůř je na tom střední generace, která byla se Slovenskem srostlá. „Jezdila jsem tam jako studentka do hor. Vždycky s lehkým vědomím, že jsem v jiné zemi, ale přesto ne v cizině," shrnuje za mnohé padesátiletá Marta z Liberce. „To, že dnes jezdím za hranice, ve mně vzbuzuje stále zvláštní pocity. Stejně se tam jako v opravdové cizině nikdy necítím," dodává.

Hůř na tom po rozpadu federace byli lidé, kteří se na Slovensku narodili, ale třeba od mládí žili v Čechách.

„Moje maminka sem přišla v patnácti letech, učila se v Nové Pace. Později se poznala s tatínkem a čtyřicet let, tedy podstatnou část svého života žila v Liberci. Před dvaceti lety se náhle stala cizinkou ve vlastní zemi. Nastaly průtahy s vyřizováním občanstvím, protože maminka tehdy odcházela do důchodu. Bylo to pro ni velmi traumatické," popisuje Jiřina Černá z Liberce.

Také výtvarnice Eva z Hejnic má s rozpadem Československa osobní, a ne právě příjemnou zkušenost.

„Do roku 1998 jsem sice žila na Slovensku, ale oba mí bratři tady. Od deseti let jsem sem pravidelně jezdila, nepřipadalo mi to nějak zvláštní," vypravuje rodačka ze západoslovenských Šurian, která se sem rozhodla v roce 1998 přestěhovat. „To už jsem byla v režimu „cizinec". Musela jsem si vyřizovat povolení k pobytu a pracovní povolení. Ještě horší bylo, když jsem se provdala za svého partnera a žádala o trvalý pobyt. Připadalo mi to, jak když žádám v USA o „zelenou kartu". Museli jsme s manželem projít na cizinecké policii výslechem jak dlouho se známe, a dokonce nás byli zkontrolovat i doma, zda spolu skutečně žijeme," líčí své zkušenosti Eva.

V příštím roce mi trvalý pobyt končí a budu žádat o občanství. „Doufám, že mi ho dají, když už tu dlouho žiju a pracuju, mám tu manžela a dvě děti," říká s jemným zpěvným přízvukem v hlase. Mluví česky, ale slovenštinu nezapomněla. Stejně jako její známá Marika, která žije v Liberci od doby vysokoškolských studií, téměř třicet let a svou mateřštinu si stále uchovává. A mimochodem. Co se slovenských výrazů týká: veverka se slovensky neřekne drevokocúr, jak se traduje, ale prostě veverička…

Jak vzpomínáte na rozpad Československa a vznik České republiky před 20 lety vy? A jaké pocity vás tehdy provázely? Napište na: jana.svecova@denik.cz

Styď se!

O tom, že nás ale vždycky nerozdělovaly jen hranice, svědčí i další z příběhů. Tento vyprávěla vnučka Juraje Vargy z Košic.

„Než jsem nastoupil na vojnu do Liberce, byl jsem zasnoubený s dívkou z Košic. Měli jsme rozestavěný dům, po vojně měla být svatba. Během služby jsem se ale ocitl na marodce, kde mne ošetřovala krásná, okatá, tmavovlasá sestřička. Okamžitě jsme se do sebe zamilovali a za pár týdnu bylo na cestě i dítě. Má vlastní rodina mě zavrhla. Přesně si pamatuji, jak mi řekli: „Ty dáš přednost české holce před naší slovenskou?! Styď se!" Spoustu let se mnou nikdo nepromluvil. Zůstal jsem v Liberci a s krásnou českou dívkou jsme měli tři děti. Nebylo to nikdy růžové, ale byli jsme spolu 47 let. Devatenáct let jsem se o ni staral, když dostala mozkovou příhodu. Svého rozhodnutí nelituji. Šel jsem za svým srdcem a to patřilo Haně za svobodna Dlouhé z Liberce.

Jak vidí rozpad Československa filozof Jan Šolc?

Jan Šolc

Nejednoznačně

Mezi oběma našimi národy nebyl nikdy tak nekonfliktní vztah jako za posledních dvacet let. Slovenský sen se splnil, což jsme my nikdy moc nechápali nebo si nechtěli připustit. Kdo přijel v těch letech někam do Tater, na Senec… spíš než do Nitry či Bratislavy, viděl, jak se začali Slováci vstřícně reprezentovat, jak i v pouhé pouliční konverzaci ubylo špičatostí. Dvěma slovy- překvapivě dobré. Mám stejně ale za jisté a lze to doložit že referendum občanů ČSFR by stát nerozdělilo.

Václav Klaus neměl na počátku devadesátých let větší zájem, než ve spolupráci s Mečiarem federaci rozdělit. Povedlo se za nemalé podpory slovenských nacionalistů i českých novoliberálů. Jeho představa, že jakmile se zbavíme „potížistického" Slovenska, předvedeme ekonomický únik ze střední Evropy mezi premianty, se nakonec nějak nepovedla.

To spíš Slováci si vysloužili bonus, i když jejich počáteční vnitrostátní zmatky, jejichž utajeným smyslem bylo rozparcelovat ekonomiku země mezi ekonomicky a politicky mocné, mohly vyústit ve formu represivního státu. Tyto manipulace měl přikrývat i zločinný šéf zpravodajské služby, jehož muži se neštítili ničeho, vražd, únosů ani zločinů na rodině prezidenta. To vyvolalo v hodině dvanácté uvědomělý občanský tlak, a tak bylo zabráněno nejhoršímu. Jak říkám, nakonec se ale rozdělení státu povedlo úspěšněji, než se dalo očekávat. A především se to nedá vrátit…

Kdybych byl puncovaný pragmatik a kdybych nevěděl z politologie i politické etiky, že dnes prospěšné nemusí být propříště správné, musel bych být spokojen. Vadilo mi ale od samého počátku, že hned v prvních dnech nového roku 1993 se ozývaly z Německa, Rakouska i Maďarska hlasy neskrývané dějinné satisfakce, že ten „Masarykův slepenec" byl od počátku „potrat" apod.

Mezi námi, vůbec nemusel být, měli jsme za republiky dobře našlápnuto, jen kdyby nenastalo po pouhých dvaceti letech svobodného rozvoje pět dekád područí pod hnědou a rudou diktaturou.

Už po několika letech polistopadové euforie bylo zřejmé, že pokud žily dvě generace pod tlakem diktatury, nemohly pak občansky obstát před lákadly slibů snadných řešení a rychlých ekonomických výsledků.

Mnohým sice tenkrát vadilo, že se tak stalo nepřípustně bez referenda, že vůle občanů nebyla vzata v úvahu, že byl stát především vůlí několika politiků vědomě zmenšen o jednu třetinu na rozloze i v počtu obyvatel, že se tím podstatně zmenšil i trh to žádný státník dobrovolně nedopustí. Slovenskou vládu chválilo otevřeně i postsovětské Rusko…

Z nejposlednějších průzkumů víme, že se polovina z nás s rozdělením státu posud nesmířila, druhá ano. Ale to sebeuspokojivé přitakání federální „rozlúčce" není ještě po pouhých dvaceti letech historické resumé.

Jsem z té nejstarší generace, a tak soudím po všem, co jsem prožil a poznal, že dějinný verdikt zazní jinak.