Zažil jste někdy dříve při práci chvíle, které se přibližovaly dramatickým okamžikům povodní?
Vrtulníky jsme měli nasazené už při povodních v roce 2002, ale když to srovnám s tím, co se dělo teď, v podstatě o moc nešlo. Čeho jsme byli svědky nyní, bych asi nejspíš přirovnal ke Srí Lance po Tsunami, kde jsme byli s Hand for Help. Říkám to bez přehánění.

Jaké byly nejhorší okamžiky?
Lidé stáli na střechách, mávali na nás zoufale prostěradly. Nejhorší byly chvíle, kdy jsme měli zachránit paní s malou holčičkou, které stály na balkoně, krytém stříškou. Nešlo se k nim dostat kolmo s plošinou. Ale kdyby lano nebylo dost napnuté, zhouplo by se a uhodilo s nimi o zem, šlo o život malého dítěte. Tady už nebyli figuranti!

Po centimetrech jsme se s vrtulníkem přibližovali, nesměli jsme udělat sebemenší chybu. Když jsme s nimi přistávali, opravdu jsme si šťastně vydechli. Druhá dramatická situace nastala, když jsme měli zachránit paní na vozíčku. Záchranář se k ní spustil vikýřem, ale ona nemohla nijak spolupracovat, oba se okénkem protáhnout nemohli. Bylo to opět drama, kde se hrálo o vteřiny a centimetry.

Co všechno vám přitom běží hlavou? Co všechno je úkolem leteckého záchranáře a co všechno musíte během krátké chvíle postihnout?
Byl jsem v roli navigátora. To znamená, neustále vykloněný na lyžině a doslova po centimetrech navigoval pilota, který nemůže vidět, co je pod ním, jaké překážky – stržené stromy, části elektrického vedení, hrozí. Nahrazujete mu oči a víte, že na vás záleží osud záchranáře, ale i celého vrtulníku.

Stačí, když se lano zachytí o překážku, třeba plovoucí kládu nebo kus mostu, valícího se v prudkém proudu. Musíte být připraveni i na situaci, kdy rozhodujete mezi tím, jestli ve zvlášť nebezpečné situaci lano se záchranářem odříznete. Pak jen věříte, že svou šanci v boji s vodou vyhraje nebo obětujete vrtulník s posádkou i evakuovanými. Život proti životům…

Mnohokrát jsem prožil chvíli, kdy jsem si říkal, jestli ty kluky, kteří lezou do domu, co se může každou chvíli zřítit i s nimi, nevidím naposledy…

To je strašná zodpovědnost. Rozhodujete v krátkých vteřinách o osudech lidí…
V Chrastavě se vojáci pokoušeli v prvních hodinách evakuovat lidi na náklaďáku, ten se ale ve vodě naklonil a hrozilo, že se převrátí. Byly mezi nimi děti. Do letadla se kromě pilota, navigátora a záchranáře, který se spouští pro lidi na plošině nebo k nim slaňuje po laně, vejdou tři. Tady jich bylo patnáct! Nevěděl jsem, kdy proud auto strhne. Musíte navigovat, rozhodovat a na všechno máte strašně málo času…

Co jste cítil, když jste už za tmy, evakuovali poslední lidi, dalo se vůbec spát?
V akci jsme byli sedm hodin a za tu dobu jsme zachránili tolik lidí, co při jiných povodních za celý týden! Uvědomoval jsem si, že necítím ruku. Musel jsem přidržovat mikrofon kvůli spojení s pilotem a zároveň ručně navigovat záchranáře na laně pod sebou. Celou dobu je člověk promočený a zmrzlý od vody i studeného proudu z vrtulí, ale to vůbec nevnímáte.

Po třech hodinách spánku jsme znovu nastupovali do služby, abychom zjistili, zda ještě někde nezůstali lidé. Zároveň ale bylo potřeba zabezpečit další chod záchranky v celém kraji pro běžné situace. Asi by to všechno nešlo zvládnout bez našich dispečerů, ti byli naprosto skvělí. Dělali, co měli, bez direktiv a nařízení, prostě z logiky věci.

Letecká část vaší práce skončila, co bude v zatopených oblastech teď?
V Heřmanicích jsme díky pomoci české a německé firmy vybudovali polní nemocnici. V prvních dnech tu leželi lidé na infuzích. Byli vyčerpaní, dehydrovaní, v posttraumatickém šoku. Teď spočívá naše práce spíš v ošetřování. Lidé mají zranění z povodní, která se jim v septickém prostředí zanítila.

Vždyť těmi vesnicemi proletělo všechno – splašky, ropné látky, a nebo dochází k poraněním při odklízecích pracích. Denně jich tam čeká pět, deset. Kromě toho vyrážíme s batohy do terénu. Roznášíme léky, někdy i potraviny. Jsou tam staří lidé, kteří mají před domem dvoumetrovou jámu. Nemůžeme riskovat, že si zlomí krček v kyčli. Navíc potřebují i morální podporu.

Už se zlepšila situace s financováním cvičných letových hodin ze strany ministerstva zdravotnictví?
Jsme Češi a tak jsme nejdřív museli prožít povodně v roce 1997, aby se o Letecké záchrance a Skupině speciálních činností jako součásti integrovaného záchranného systému vůbec mluvilo. Další facka přišla v roce 2002, to už ministerští úředníci byly zase o kousek vstřícnější. Po tom, co nás postihlo teď už jen doufám, že snad nebude zapotřebí dalšího varování, abychom mohli létat.

Stanislav Mackovík

Vystudoval Fakultu sociálních věd a zdravotnictví , obor urgentní záchranná péče na Univerzitě KF v Nitře. Od roku 1997 působí ve Skupině speciálních činností při Letecké záchranné službě.

Působil v záchranných misích na Srí Lance a jako záchranář při české základně těžařských společností v Kazachstánu. Pracoval jako krizový specialista pro oblasti neštěstí a katastrof při Krajském úřadu v Liberci a ve VKN v Praze.

Od dubna 2010 je ředitelem Zdravotnické záchranné služby Libereckého kraje. Narozen 1967 v České Lípě. Žije v Pertolticích u Mimoně, pilotní průkaz vlastní od roku 1984.