Co přimělo nadějného absolventa ČVUT, který měl v roce 1969 našlápnuto do světa, vrátit se v podstatě do provinčního města?
Já jsem se hlavně vrátil do okupovaného Československa. V Německu jsem byl už od léta 1968, to mi bylo 24. Chtěl jsem si hlavně vydělat nějaké peníze a trochu cestovat a pak se zase vrátit. Jenže mě zastihla okupace, a tak bylo jasné, že z cestování už nic nebude. Snažil jsem si tedy ten pobyt alespoň nějak prodloužit a přitom jsem zvažoval, jestli se vrátit nebo zůstat. Nakonec jsem se vrátil z celé řady důvodů, především proto, že jsem tu měl rodiče a bratra… Také jsem si tehdy naivně myslel, že ten, kdo má zmizet, jsou Rusové a ne já. Zhruba jsem tušil, do čeho jdu, ale netušil jsem, že to bude trvat 20 let. Nějaká změna systému tehdy nebyla na obzoru, v tom jsem se hrubě mýlil. V rámci těchto chmurných perspektiv se mi jako jediné možné místo pro mladého začínajícího architekta jevil Liberec s Ještědem, Karlem Hubáčkem a jeho SIALem. Nebyl jsem sám, do takzvané „školky“ nás přišlo zhruba deset.

Takže Liberec byl už tehdy mezi architekty pojem?
Mezi skupinou mých přátel určitě, jinak by sem nepřišli. SIAL (Sdružení inženýrů a architektů v Liberci) sice formálně vznikl teprve v roce 1968, ale už předtím starosta Moulis nabídl dvěma mladým architektům, Heleně Jiskrové a Stanislavu Švecovi, stipendium. Liberec tehdy mladým absolventům nabízel prostředí pro jejich další rozvoj, což bylo v té době vzácné. Čekalo se, že se tu objeví tak tři čtyři lidé, zatím nás přišlo čtrnáct.

Byly právě SIAL a tyto začátky logickým vyústěním pozdějšího vzniku fakulty architektury na liberecké univerzitě? Jakási splátka dluhu Karlu Hubáčkovi?
Určitě, bez něj a SIALu by fakulta architektury v té podobě, jak vznikala, nebyla vůbec myslitelná. Mé uvažování bylo do velké míry ovlivněné osobními zkušenostmi, které byly pro vznik školy naprosto zásadní. V době počátků jsem dokonce přemýšlel o tom, že by se fakulta vrátila na Jedlovou (někdejší sídlo školky SIALu v hostinci Na Jedlové v Radčicích, pozn. red.), to se ale ukázalo jako nereálné. Ale duch školky s její otevřeností, vzájemností a velkým pracovním nasazením byl právě tím, co naplňovalo mou představu vznikající fakulty.

Studenti architektury se setkávají s pojmem genetický kód města. Co si pod tím můžeme představit a co ho utváří? A v čem ho spatřujete právě u Liberce?
Liberec na mě po mém příjezdu působil trochu rozporuplně. Na rozdíl od podobně velkých měst v Čechách naprosto chaoticky, neorganizovaně. Vypadal, jako by prodělal válku, což nebyla pravda, pouze se zastavil ve svém vývoji a nebyl dokončen. Jeho vývoj byl navíc velmi spontánní, velmi rychlý, což mu dává do jisté míry půvab a pro architekta znamená i šanci, protože není příliš vázán historickými souvislostmi. Návštěvy, které za mnou jezdí ze západní Evropy, se dokonce někdy domnívají, že jméno Liberec je odvozeno od slova liberty (svoboda). Další jeho charakteristikou je jeho německý původ. Žijeme prostě v německém městě, ať se to někomu líbí nebo ne. Liberec má hluboké německé stopy a kořeny a popravdě řečeno na mě tohle po návratu z Německa působilo vstřícně, neměl jsem totiž pocit, že jsem v úplně cizím prostředí.

Snažíte se vy, architekti, tento genetický kód města udržet?
To doufám. Já jsem pár domů v Liberci postavil a doufám, že naplňují to, o čem jsem mluvil. Vždycky jsem se snažil chovat se volně a svobodně, protože to jsou hodnoty, které k Liberci patří. A myslím, že řada mých kolegů to vnímá podobně. Já jsem přesvědčený, že architekti se vždycky snaží dělat dobré věci. Občas se jim to povede víc, občas míň, i to je nutné říct. Hodně také záleží na tom, jak něco nového vnímá veřejnost, což bývá občas problém. Například když se stavěl Ještěd, zdaleka nebyli všichni nadšení. Vůči té novostavbě vládla mezi obyvateli zřetelně silná opozice. Mnozí chodili a říkali: „Co to je za strašnou věc? Proč tam zase není taková pěkná dřevěná restaurace, na jakou jsme byli zvyklí?“ S tím se dá máloco dělat, ale je nutné to při hodnocení architektury brát na vědomí.

Každá doba si nese nějakou významnou stavbu, která je pro ni příznačná. Které stavby jsou to v Liberci v jeho poválečné historii?
Pochopitelně je to Ještěd, kterému v Liberci nemůže nic konkurovat. Když bychom se bavili o nějakém druhém třetím místě, myslím si, že je tu několik zajímavých staveb z těch těžkých časů. Když přeskočím produkci SIALu a pochopitelně svou vlastní, vyzdvihl bych práce kolegy Švancera liberecký bazén a koleje Harcov. Pochopitelně Wolkerák architektů Vacka a Hubáčka. Z pozdější doby stojí jistě za pozornost Krajská vědecká knihovna architekta Kousala. To jsou pro mě pozitivní liberecké stavby.

Určitým bolákem na mapě Liberce je naopak Papírové náměstí. Když odmyslím technické a majetkové těžkosti, jak byste ho vnímal z pohledu architekta, co by mu slušelo?
Tenhle prostor je velmi zajímavý a mohl by být velmi atraktivní právě svou odlišností. Dodnes totiž nese stopy toho překotně vyrůstajícího města. Připomíná, že dolní centrum bylo v minulosti považováno spíše za chudinskou část. Bohatí bydleli jinde. Řada měst si pěstuje takovéto speciální enklávy uvnitř města. V Paříži je to Montmartre, v Lublani hned vedle centra stojí „vesnice“, která se těší velké pozornosti turistů. Myslím si, že celá ta končina kolem Papírového náměstí směrem k budově soudu až po hranu Sokolského náměstí je místem, které by podle mého nemělo být ponecháno v plén nějakému brutálnímu developmentu, ale mělo by být pěstováno v celé své odlišnosti, složitosti a rozmanitosti.

Určuje podle vás architektura, tedy to, co nás obklopuje a v čem žijeme, charakter člověka?
Určitě! Myslím si a to je moje hypotéza, kterou mi zatím nikdo nepotvrdil, ale jistě by se někdo takový našel -, že celá naše paneláková minulost a přítomnost se značně podepsala na myšlení a chování spousty lidí. Takové to smíření se s banalitou a nechuť vystupovat z jakéhosi průměru, právě v tom vidím kořeny a příklad toho, jak nás prostředí limituje. Ono to spolu všechno souvisí. Za minulého režimu byla masovost cílem. Lidé to přijali, protože to byla snadná volba, dávala jim klid a do jisté míry i pocit bezpečí. Dnes jsou tlačeni k tomu, aby tento bezpečný a poklidný svět opustili, což se nikomu příliš nechce. Do jisté míry se to pak může odrazit i ve vnímání současné politiky a podpoře zdánlivě jednoduchých a snadných řešení problémů.