Bývalá sestřička Dana Klicperová: Vychovali nás v úctě k republice a Masarykovi

Prozradila jste, že jste se narodila do Masarykovy republiky, v roce 1931. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Pocházím z obce Janovice u Nového Bydžova. Tam jsem také začala chodit do jednotřídky, protože to byla malá obec. Nastoupila jsem o rok dřív. Uměla jsem už pěkně mluvit a dokonce jsem za celou obec recitovala básničky při nějaké slavnostní příležitosti. Třeba když bylo výročí pana prezidenta Masaryka. Tatíčka Masaryka, jak jsme říkali. Vzpomínám si, že pan řídící hrál na housle jeho oblíbenou Ach synku, synku a my jsme zpívali. Moje dětství, to byla krásná doba.

Jako manželé před rozvodem. Proč se hádá Jablonec s dopravním podnikem?

Měla jste příležitost vidět vy nebo vaši rodiče prezidenta Masaryka osobně?
Já ani moji rodiče jsme takovou příležitost neměli, ale vychovávali nás ve veliké úctě jak k prezidentovi Masarykovi, tak i k republice a jejímu demokratickému zřízení.

Jenže přišla válka. Jak se dotkla vaší obce nebo vašeho života?
Velmi těžce. Moji babičku Němci zavřeli a bohužel ve vězení zemřela. Nebylo to z politických důvodů. Vozila do Prahy jídlo, což se nesmělo. Bylo to na udání…

Kolik babičce bylo?
Byla mladá, bylo jí teprve šedesát. Byla vdova, dědeček se vrátil z první světové války hodně nemocný a ona se se musela sama starat o osm dětí. Znovu už se vdát nechtěla. Byla nesmírně schopná. Živila se tím, že kupovala od sedláků potraviny a vozila je do pražské tržnice. Jednou, to jsem ještě nechodila do školy, mě vzala s sebou. Vzpomínám si, že jsem tam usnula ve veliké nůši. Taky se mi vybavuje, jak tam nosili celé půlky masa. Byli jsme bohatá země, všechno bylo dostatek.

FOTO: V České Lípě si připomněli odkaz T. G. Masaryka

Měla jste sourozence?
Měla jsem jednu sestru, Lidušku. Byla o dva roky mladší a věčně jsem ji měla za sebou. Nedala mi chvilku pokoj, pořád se na něco vyptávala, byla velmi zvídavá. Vzpomínám si, jak jsem ji jednou řekla: Dej mi už pokoj, člověče! Ona se postavila do pozoru a důrazně svým dětským hláskem řekla: Nejsem žádný člověk, jsem holka, takže jsem člověčice. Takovéhle debaty jsme už tenkrát vedly. Ale mám na to krásné vzpomínky.

Co dělali rodiče?
Tatínek byl kovář. Měl výrobu orného nářadí a dokonce patent na jednu radlici. Po válce mu všechno sebrali. Živnost, dílnu, všechny jeho stroje. Ale na druhou stranu ho na vesnici potřebovali. Život musel jít dál a nakonec tam zůstala i spousta slušných lidí. Tatínek se tedy ujal takzvané vysoké orby a dokonce ho posílali na různé soutěže, které se tehdy pořádali. A vždycky zvítězili, protože tatínek dokázal všechno správně seřídit a připravit.

Zmínila jste historku…
Ano, jednou jeli do Brna na hospodářskou výstavu. Byli tam i Sověti, kteří tam vystavovali ten svůj obrovský strašný pluh. Tatínka jako odborníka se ptali, co na to říká. „No vypadá to mohutně, ale orat to nikdy nebude, protože to má špatnou radlici,“ prohlásil. V tom se někdo přitočil a tatínka požádal, aby za ním šel do kanceláře. Pořádně v něm hrklo, jak později vyprávěl. Vešel do kanceláře a tam seděl nějaký člověk. „Máte pravdu. Neoře. Ale my potřebujeme vědět proč!“ Tatínek jim to vysvětlil a oni to realizovali. Později mu napsali poděkování, že to podle jeho návrhu funguje a jak by se mu měli odvděčit. Tatínek byl šťastný, že ho nezavřeli a spokojený, že stroj funguje, tak jim odepsal, že mu to jako poděkování stačí. Táta byl úžasný.

Řidič autobusu měl studenty odvézt na lyže do Harrachova, byl však opilý

Jak jste se dostala ke zdravotnictví?
Vychodila jsem měšťanku a pokračovala v rodinné škole. Měla jsem i výtvarné nadání a tak byla snaha, abych pokračovala dál v nějaké odborné kreslířské škole. Ale k tomu už bohužel nedošlo, protože přišli komunisté a mě jako dceru úspěšného živnostníka a národního socialisty ze školy vyhodili.

Co jste dělala?
Tatínek se nedal. Přemýšlel, co dál. Jeden jeho známý mu naštěstí poradil, že se Praze otevírá škola pro ošetřovatelky. Komunisti totiž vyházeli z nemocnic řádové sestry a pacientům neměl kdo sloužit. Mysleli si, že zvládnou sami všechno, a nezvládli nic. Dostala jsem se do půlroční školy na dětskou ošetřovatelku. Vzpomínám si, jak jsem jezdila sama z konečné na konečnou a musela sama všechno zvládnout, i když jsem byla strašně mladá, bylo mi teprve šestnáct. Školu a maturitu jsem si mohla dodělat až o mnoho let později. Jak byla možnost, hned jsem se hlásila. Ve zdravotnictví jsem pak dělala celý život, tam, kde bylo potřeba.

Jak jste vnímala 50. léta? Na jednu stranu to byla hrozná doba, politické procesy, na druhou stranu jste byla na začátku života?
Moc vzpomínám na Miladu Horákovou. Hlavně maminka to velmi těžce nesla, protože jsme ji velmi v rodině velmi ctili. Ale… Byli jsme mladí a šťastní, že skončila válka. Měli jsme svoje zájmy. A hlavně jsme byli zamilovaní, takže jsme žili takovým životem, jaký byl.

FOTO: V Jizerkách testují novinku. Zraněným pomůže od bolesti

Váš muž byl také z oboru?
Můj manžel byl textilní chemik a můj spolužák ze školy. Nejdřív se musel jít učit, ale protože byl velmi nadaný, poslali ho do odborné školy ve Dvoře Králové. Pracoval pak v Textilaně, v Novém Městě pod Smrkem. Škoda, že ji teď bourají. Snad dobře, že už to nevidí. Měli jsme spolu dvě děti. Dcera je zubařkou a syn učí tady ve škole v Raspenavě.

Co vám pomáhalo, když vám bylo těžko?
Jsem věřící a to je pro člověka veliká pomoc. Jen je nás tu málo, i když nevím, jak to lidé prožívají ve svém nitru. Nevím co bych vám ještě vyprávěla… To byl celý můj život. Pěkný život. Ale hrozně rychle utekl.