Čím se živila vaše rodina?

Můj otec i maminka měli malou brusírnu skla.

Co přesně dělali?

Byla jsem ještě docela malá, ale pamatuji si, že většinou to byly knoflíky. Pracovalo se pořád. Maminka se jen vždycky přišla podívat, co děláme. Byly jsme tři děti, já byla prostřední.

Narodila jste se v roce mnichovské dohody, vyrůstala jste ve válce. Jaké jsou vaše první vzpomínky?

Vím, že pod silnicí jezdili valníky s vojenským nákladem. Jako děti jsme si také často hrály s patronami. Když jsme je někde našly, udělaly jsme si hromádky a zapálily… To víte, sama holka mezi dvěma kluky, uměla jsem všechno co oni, i lézt na stromy.

Mezi vašimi dětskými kamarády byli asi v té době i Němci. Vnímaly jste jako děti uprostřed válečného konfliktu, kdo je kdo?

Víte, že jsem jako malá vůbec neuměla česky? Když jsem šla do první třídy, na otázku, co jsem dostala k Vánocům, jsem odpovídala německy. Eine Puppe… Ale později maminka vyprávěla, jak jsem se venku s dětmi naučila rychle česky. U nás se mluvilo německy, i když maminka byla Češka, Němec byl tatínek. Takových smíšených manželství bylo v pohraničí hodně.

Musel tatínek jako Němec narukovat?

Musel. A také tam padl.

S maminkou jste zůstaly po válce v Lučanech samy?

Zůstali jsme s maminkou a s dědečkem.

Jaké to bylo, když nastala doba divokých odsunů Němců? Řada lidí měla tendenci si vyřizovat účty s nevinnými.

Pamatuji si, že se v lučanských sklárnách museli shromáždit lidé určení k odsunu. Každý měl sbalený nějaký ranec a na váze se kontrolovalo, jestli nemá víc než 40 kilo na osobu. Slyšela jsem tam často pláč…

Přišla jste odsunem o kamarády?

Přišla jsem o svou nejlepší kamarádku Kristu. Už jsem ji nikdy neviděla.

Na Jablonecku se téměř kompletně vyměnilo obyvatelstvo. Jací byli lidé, kteří Němce po odsunu nahradili?

Bylo tam hodně Moraváků, ale část se jich poměrně brzy vracela zpátky. My jsme naštěstí měli dobré sousedy, takže jsem neměla špatné zkušenosti, jako měli třeba jinde.

Čím se maminka živila po znárodnění? To už asi brusírna nefungovala.

Maminka šla dělat skladovou referentku do Jablonexu. A myslím, že se jí to velmi dobře dařilo.

Když jste byla malá a viděla práci vašich rodičů, táhlo vás to ke sklu, nebo naopak?

Kdepak, já jsem si přála dělat něco s dětmi. Nejraději bych byla s těmi malými v mateřské škole. Nakonec se mi to docela splnilo, i když ne s těmi nejmenšími. Dělala jsem 20 let vychovatelku učňovské mládeže v dnešní Podhorské ulici v Jablonci.

Jací byli tehdejší mladí?

U nás byly většinou děvčata z Moravy a musím říct, že byly bezvadné! Často jsme se večer sešly někde na pokoji a až do noci zpívaly.

Byl rozdíl v generaci mladých v 60. a té pozdější v 80. a 90. letech?

No, to byl! Holky si už troufaly. Ale jinak byly také bezva. Dělala jsem to až do důchodu.

Vy jste na sebe prozradila, že jste hodně sportovala. Co všechno jste dělala?

Začínala jsem atletikou, pak přišly lyže a nakonec plavání. To až do důchodového věku. Pak mě ale porazilo auto a dnes už bohužel ani nechodím.

Kdy jste se sportem začala?

Bylo to v prvním ročníku střední školy. Já byla docela pohybově nadaná, a tak mě poslali na závody do Liberce, kde jsem vyhrála pětistovku. A hned mě lanařili do atletického oddílu k panu Poláčkovi (Václav Poláček, dlouholetý trenér mládeže TJ LIAZ Jablonec, pozn. red.). Tam jsem dělala překážky a skok do výšky. Tehdy se ještě skákaly „nůžky“, můj osobní rekord byl 149 centimetrů.

Takže v létě atletika, v zimě běžky. Běžela jste i Jizerskou padesátku?

Běžela, i když tehdy ženy tehdy měly, myslím, jen 25 kilometrů. Ale to bylo ještě předtím, než se mi narodily děti. I pak jsme ale byly pořád někde venku, v pohybu.

Na běžkách jste i závodila?

No jasně, závodila..! Ve Špindlerově Mlýně jsem byla čtvrtá v republice v kategorii juniorů. Vzpomínám si, jak potom kolega z oddílu, Áda Novák, pověsil u nás na zastávce autobusu v Lučanech ceduli s mou fotkou a nápisem: Jen houšť, Margito!

Sledujete závody dnes, třeba biatlon?

Sleduju! To víte, že ano. Ale tehdy to byly Sokolské závody a střelba tam byla taky. Jen si teď říkám, že jsem se taky takhle hrozně honila (rozesměje se). Ale sleduji to ráda a jak někde jedou naši, nesmí mi to utéct a mám radost z každé medaile.

Co vás těší dnes?

Mám dva syny, tři vnoučata a dokonce jednu pravnučku. Tady mě baví hodně zpěv, chodím tady do kroužku. Teď jsem se nově pustila do keramiky, to je pro mě objev! Dřív jsem chodila cvičit, ale před čtyřmi lety jsem měla velký úraz. Porazilo mě auto. Rok jsem byla v nemocnici. Dlouho jsem o sobě nevěděla. Řešilo se, jestli mi budou amputovat nohu, ale počítali s tím, že asi nejspíš umřu, takže s tím počkají… No a nakonec žiju a nohu mám taky!

 

Domov důchodců Velké Hamry
Od 1. 1. 2019 poskytuje Domov důchodců Velké Hamry dvě sociální služby.
Domov seniorů:
poskytuje pomoc seniorům od 65 let ve všech oblastech péče, kterou senior potřebuje.
Domov se zvláštním režimem:
poskytuje pomoc osobám se všemi druhy demence a chronických onemocnění, kterépotřebují zvýšenou péči. Zvýšená péče je zajištěna vyšším počtem zaměstnanců.