Vyprávěl v něm nejen o svém pohledu na svět a přístupu k životu, ale i o těžké nemoci, kterou dokázal překonat, navzdory nezvratným prognózám. Při návštěvě své alma mater, kam se dostavil jako jediný žijící maturant prvního poválečného ročníku, ale začal pěkně od začátku.

V UNIFORMĚ DO ŠKOLY

Do liberecké, tehdy ještě stavební průmyslovky na Masarykově třídě, nastoupil Stanislav Dvořák v září roku 1945. „Bylo mi už 17, ale nacisti za války zavřeli po vysokých i střední školy a nahnali nás do průmyslové výroby, takže dostudovat jsem mohl až po válce. Dokonce s námi byli ve třídě i čtyři spolužáci v uniformách západní armády, na což jsme byli patřičně hrdí,“ vrací se o 70 let zpátky. „Byli jsme první pováleční maturanti. A protože byl tehdy hlad po vzdělaných lidech, maturovali jsme ve zkráceném termínu, což samozřejmě neznamenalo, že by nám cokoliv odpustili. Museli jsme za půl roku zvládnout celý ročník, ale nevíte, jak rádi jsme se učili!“ zdůrazňuje.

Z LAVICE NA STAVBU

Po maturitě chtěl Stanislav Dvořák zamířit na další studia do Prahy. Jenže z plánů rychle sešlo. „Všude chyběli lidi, hlavně technici, takže místo prázdnin jsem hned druhý den po maturitním večírku zamířil na brigádu. Jen do října, domlouval jsem si s majitelem s tím, že pak musím studovat. Slíbil, že mě samozřejmě koncem září vystřídá. Odvezli mě na stavbu, předal mně, klukovi po maturitě, podklady a 60 lidí a druhý den odjel. V září mě nikdo nevystřídal, a já neměl to svědomí opustit stavbu a rozdělanou práci. K takové odpovědnosti nás vychovala válka. Domů jsem se dostal až na Vánoce.“

Stavební fakultu vystudoval při zaměstnání a začal pracovat jako inženýr pro technický rozvoj. „To byly nejlepší roky mého života. Mohl jsem vstřebávat všechny technické novinky, které se k nám dostávaly. To byla nádhera!“

V té době se seznámil i s prvním počítačem. Na velkém stole v zasedačce demonstruje jeho rozměr v době, kdy mikroprocesory byly tehdy ještě neznámou a jejich funkci zastávaly elektronky. Byl to takový středověk techniky,“ směje se a vzpomíná, že třeba silnice z Mýta do Harrachova se ještě stavěla ručně. Jako materiál sloužil kámen z odstřelené skály.

DUŠEK A DUŠE K

Na setkání abiturientů přijel pan Dvořák svým vlastním autem. Každý den chodí s dcerou na oběd do restaurace, dvakrát do týdne uplave kilometr v bazénu. Vitalita a spokojenost z něj doslova září. „Nemá cenu být zapšklý. Takový člověk nemůže být zdravý. Už Tyrš říkal: V zdravém těle, zdravý duch, ale obráceně to platí také! Když je zdravý duch, je i zdravé tělo! Každý i ten největší stres, který vás dnes potká je už zítra poloviční, a pozítří už jen čtvrtinový. Jak plyne čas, vše srovná a vy najednou vidíte, že nemělo cenu se tak trápit.“

Ví o čem mluví. Přišel o ženu, a před 30 lety mu lékaři prorokovali doslova pár měsíců života. Právě v pořadu Jaroslava Duška vypráví o tom, jak se i svým přístupem dokázal vypořádat se zlou nemocí, přestože mu po vyzkoušení všech dostupných léčebných metod léčby do zprávy napsali: Pacient je zanechán svému osudu. Jeho tělo už prý bylo v podstatě jeden nádor. „Zaujal mě silou své vůle, silou rozhodnutí dokázat zdánlivě nemožné a inspirovat k tomu i další,“ řekl slavný dokumentarista Viliam Poltikovič, který o něm natočil snímek Zpověď.