Budoucnost pro Samuela, šance i pro Veroniku

Sedmnáctiletá studentka Francouzského gymnázia (SOSAG) v Liberci Veronika je totiž jednou z těch, kteří se zapojili do projektu s poetickým názvem Budoucnost pro Samuela. Určený je pro dospělé či dospívající děti z dětských domovů.

„Podstatou projektu je bydlení dospívajících dětí ve cvičných bytech, ve kterých si sami hospodaří, vaří si, perou, nakládají s volným časem, zažijí si odpovědnost v plné míře,“ vysvětluje Tomáš Kahan, ředitel Dětského domova ve Frýdlantě – Větrově. Zařízení, které se k projektu přihlásilo už loni v květnu. Veronika bydlí ve vlastním domově od letošního dubna.

„Nejdřív jsem měla radost, že má člověk něco svého. V domově to bylo moc fajn, ale pořád kolem sebe někoho máte, něco se děje. Ale brzy se mi začalo stýskat. Najednou si člověk uvědomí, že je sám, i když tu bydlím s kamarádkou a chodí sem za námi „teta“ z domova,“ popisuje Veronika.

„Ale už se to zaběhlo a jsem moc ráda. Musíme se tu učit starat sami o sebe, vyjít s částkou necelých čtyř tisíc, za které si kromě nákladů na bydlení musím uhradit všechno. I když je hrozně lákavé koupit si něco pěkného na sebe, musím si umět říct, co bude zítra, vyjít s penězi na celý měsíc,“ vysvětluje dívka.

„Domácí rozpočet nás učili sestavit v rámci různých seminářů už v domově. Jak hospodařit, o co se starat, co je nutné platit… Myslím, že s tím problémy nemám, horší bylo donutit se vstávat do školy, když nad vámi nestojí teta a netřese s vámi,“ směje se dívka a přiznává, že budíka si dává na čtvrtou hodinu. „Máme na gymplu nulté hodiny, to znamená být v sedm vlakem ve škole,“ líčí Veronika život na vlastní pěst.

Děti ve startovacích bytech ale nejsou jen tak „hozeny do vody“. Mají možnost probírat otázky hospodaření i případné problémy. Pro první měsíce mají vypracovanou „kuchařku“ v podobě individuálního plánu zaměřeného na osamostatňování. „K tomu jim pomáhá pedagog - průvodce, který do cvičného bytu dochází, je dětem rádcem, průvodcem, kontroluje jejich docházku do školy, tráví s nimi část volného času,“ vysvětluje ředitel dětského domova Tomáš Kahan a dodává:

„Zkušenosti se cvičnými byty máme pět let a můžeme říci, že projekt je velkým přínosem. A to nejen v osobní samostatnosti dětí, ale především v jejich sociálním růstu – jsou odpovědnější, více přemýšlí o budoucnosti. A to je výborný předpoklad k tomu, aby dokázaly v životě uspět,“ vysvětluje ředitel dětského domova. „Je to naše volba, domov nám bydlení nabídne a je na nás, jestli si chceme vyzkoušet samostatný život,“ říká Veronika. V dětských domovech mohou žít děti dokud nedostudují školu, v případě vysokoškoláků i nad hranicí plnoletosti.

„Někteří ale odcházejí zpátky k rodinám. Ti většinou školu už nedodělají. Spousta rodičů se na děti taky doslova přisaje, když jim je osmnáct a začnou po vyučení nebo střední škole vydělávat. Najednou se k nim znají, najednou jsou to jejich děti, i když je předtím opustili,“ popisuje Veronika zralé postřehy z dětského domova. Ani s ní se život nemazlil. Zažila hádky kvůli permanentnímu nedostatku peněz na základní potřeby, alkohol v rodině a nakonec i život bez domova…

Jeden osud…

V jedenácti přišla do dětského domova. „Přijeli pro mě jednou přímo do školy,“ dává se Veronika do smutného vyprávění. „Tatínek s námi nikdy nežil, s maminkou jsme se často stěhovali, jeden čas jsme ještě se starším bratrem a mladšími dvojčaty bydleli u babičky, ale i tam byly problémy s alkoholem, penězi. Když babička umřela, nastěhovali jsme se do podnájmu a začalo to nanovo.

Když se maminka nedokázala přizpůsobit řádu v domově pro matky a děti, tak jsme skončili v opuštěné garáži. Mě vzali do domova, dvojčata jsou v pěstounské péči. Maminka se starším bratrem žijí jako bezdomovci dodnes. Je hodně nemocná, tím to vlastně začalo. Šla do invalidního důchodu, začaly problémy s penězi a už se to celé spustilo. Přitom maminka pracovala do té doby jako zdravotní sestra,“ popisuje dívka.

Mezi řádky lze vyčíst, že hranice mezi normálním životem a životem bez domova je někdy velmi tenká… „Ty naše příběhy jsou si hodně podobné. Rodiče přijdou o práci, nejsou peníze, začnou to řešit alkoholem, děti jsou opuštěné, dostanou se v té beznaději k různým partám a drogám… Takových případů je hrozně moc. A když nemají pevnou vůli, sklouznou do toho po odchodu z dětského domova znovu,“ říká dívka, kterou život donutil dozrát o mnoho let dříve než mnohé její vrstevníky.

„Končí tak většina?“ ptám se na její zkušenost. „Je to tak půl na půl. Ti, kteří studují, si uvědomují, jak je důležité něco umět.“ Na gymnáziu se Veronika věnuje kromě francouzštiny a španělštiny hlavně také angličtině. Ve studiu jazyků chce pokračovat na vysoké škole.

„Když člověk nemá pořádné vzdělání, těžko pak shání zaměstnání, většinou se dostanou jen k práci načerno, k nárazovým melouchům, životu v nejistotě. Tím, že se učíme žít ve vlastním bytě, umět brát na sebe zodpovědnost, člověk hodně dozraje. A zároveň si uvědomí, jak je důležité poučit se chybami rodičů,“ zamyšleně odpovídá dívka, která díky aktivitám lidí z dětských domovů dostala od života druhou šanci.

Dobrá vize

Jen v Libereckém kraji je do projektu zapojeno celkem pět dětských domovů, mimo Frýdlantu také Krompach, Jablonné, Česká Lípa a Dubá – Deštná.
Celý projekt Budoucnost pro Samuela odstartoval dětský domov v Chomutově, kterému se podařilo získat dotaci z Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost.

„Projekt je realizován v Libereckém, Ústeckém a Karlovarském kraji, je naplánován na dva roky, svoji činnost ukončí v dubnu 2012, poté budou byty dál vedeny buď samotnými dětskými domovy, nebo si financování nájmů na sebe vezmou přímo děti, které je obývají. Tím si velmi pomohou při startu do samostatného života,“ uzavírá kapitolu o smutku i naději ředitel frýdlantského dětského domova Tomáš Kahan.