Stovkami předmětů, které Rudolf Švaříček nashromáždil, si kolekce nezadá se slavnou sbírkou Vojty Náprstka. „Každá z nich má svůj příběh,“ vysvětluje cestovatel. „Třeba tenhle obyčejný žebřík,“ ukazuje na stěnu. „Vlekl jsem ho nejprve údolím z vesnice pod Anapurnou na zádech, pak džípem k autobusu, opravdu mi dal zabrat,“ říká.

Jak se vám podařilo do Čech dostat třeba ty několikametrové modlitební trouby?
Hodně nám pomohl tehdejší velvyslanec v Indii Hynek Kmoníček, díky němuž se podařilo převézt i vrata z indické mešity. Ale bylo to samozřejmě složité, protože většina zemí nemá železnici.

Jde o dary, nebo jak je získáváte?
Jak říkám, každý z těch předmětů má svůj vlastní příběh. Třeba boty od krále Bhútánu. Měl jsem takovou legrační dřevěnou kravatu, která se králi nesmírně líbila, tak jsem mu ji daroval. Na oplátku se mě zeptal, jestli mám pořádné bhú-tánské boty. Poslal mi ševce, ten mi vzal míru a za tři hodiny byly. Je to jeden z předmětů, který pro mě má silný význam, ale takových bychom tu nalezli víc.

Co ještě během roku uvidíme?
Součástí bude celá řada doprovodných programů. Chceme sem přivézt třeba mnichy, takže tu budeme moci zažít i zajímavé rituály, jako třeba sypání pískové mandaly, různé koncerty, tance i obřady.

Která z těch zemí je podle vás nejmagičtější?
Těžko říct. Má láska k Tibetu a Nepálu je velmi silná, ale pro mě je na prvním místě Bhútán. Je to země, která byla poslední na planetě bez televize, bez internetu. Poslední oáza, kam se teprve v posledních letech dostává civilizace. Magická země, kde se na vás všichni smějí.