Osmý květen 1945 se všeobecně slaví jako Den vítězství, konec II. světové války. Jenže na Liberecku ještě 9. května shazovaly pumy sovětské bitevní a bombardovací letouny. V Liberci zahynulo pod troskami několik desítek lidí, v Bedřichově 6, v Hodkovicích 8, ve Frýdlantě 26, v Mimoni 38. Nálety byly i nad Českou Lípou, Javorníkem, Turnovem, Rychnovem, Dalešicemi a podobně.

„Dodnes se mnoho lidí snaží tvrdit, že útočila německá letadla. Jenže 9. května zde Němci již žádné letuschopné bojové letadlo neměli. Většina z nich ulétla v odpoledních hodinách 8. května. Ta, která vzlétnou nemohla, Němci na letištích zničili," říká Michal Plavec z Národního technického muzea. „Podle vzpomínek sovětských letců sepsaných po válce, se útočilo den po kapitulaci, protože podle kapitulačního protokolu se německá vojska nesměla nikam vzdalovat. Jenže většině Němců hrozilo, že je zajme Rudá armáda, tak se snažili se dosáhnout americké linie. Podle kopií sovětských operačních hlášení 2. letecké armády vyletělo 9. května 697 letadel, která uskutečnila 1320 bojových vzletů hlavně na severu Čech. "

Desítky mrtvých

V Liberci tak válka skončila až 9. května a to dost krvavě. Při vítání sovětských vojáků v Doubí při bombardování zahynuli čtyři civilisté. Už den předtím, 8. května, bombardovali Sověti letiště v Ostašově. Při druhém náletu bomby zasáhly i část města, poškozen byl most přes železniční trať, restaurace Letka i podstatná část domů v ulici Londýnská. Pumy poničily krematorium, dopadly i před kostel ve Vratislavicích. Pod troskami domů zahynulo několik desítek lidí, mnozí na následky nedostatečné první pomoci. Ještě v červnu 1959 našli dva školáci z Růžodolu na zavážce padesátikilovou bombu.

Při náletech sovětů zahynulo více než 1300 lidí. Dlouho se to připisovalo Němcům. Michal Plavec, historik

Atmosféru 9. 5. 1945 zachycuje i kronika obce Javorník u Českého Dubu. Psala ji manželka rolníka Anna Sluková. Je zřejmé, že na žádné slavení konce války nebylo ten den pomyšlení. „Středa 9. 5. vojsko německé prchalo, koňmo i pěší, v houfech i jednotlivě vše ve zmatku, nevědouce kam. Celý den lítaly éra, hučely, střílely. I rány z děl mísily se v ten den hrůzy. Vlajky jsme ten den 3× sundávali, neb byla domněnka, že jsou to éra německá, že perou tam, kde vidí čsl. vlajku. Vždy když bylo slyšet blížiti se letadla, schovali jsme se do sklepů, což se opakovalo za odpoledne několikrát. K večeru spustila letadla veliký hřmot, palba s kulometem ohlušovala okolí a vzápětí bylo slyšet rány z bomb. Na naší louce zbyla jáma 25 metrů v průměru. V Horce v čp. 7 dopadla bomba na dvůr. Jako zázrakem se nikomu nic nestalo. Celou noc lidé nespali, Němci stále prchali, bylo slyšet lomoz po silnici i pěší ranění a nemocní utíkali před vojskem ruským, které jim bylo v patách."

Sověti byli tabu

Po skončení války odmítala komunistická propaganda přiznat, že nálety den po válce prováděla sovětská armáda. „Němci byli poražení a měli na svědomí všechno špatné, co se za druhé světové války stalo," popisuje Plavec postoj poválečné propagandy. I když při sovětských náletech 9. května 1945 zahynulo přes 1300 lidí, převážně na severu Čech, mluvit o tom bylo dlouho tabu. Podle Jindřicha Marka z Vojenského historického ústavu to byl typický styl válčení pro některé sovětské generály a maršály. „Setkal jsem se s tím v Polsku, v Gdaňsku. Tam největší ztráty nastaly také na konci války, když sovětské letectvo a dělostřelectvo velkorysým způsobem pokračovalo v boji. Typickým symbolem tohoto stylu je právě maršál Koněv." Michal Plavec doplňuje: „Ve vzpomínkách jednoho z pilotů je, že se někde v okolí Drážďan slavilo. Byl tam velký banket, tancovali tam sovětští národní umělci, všichni se bavili. Najednou ale vystoupil maršál Koněv a řekl: „Němci nám utíkají, to nemůžeme dovolit, my jsme zvítězili, jsou to naši zajatci," a poslal do vzduchu skoro všechny piloty, co měl k ruce, i když v tu chvíli ne úplně střízlivé. Jeden z těch letců vysvětloval, že létat opilý není nic složitého. Pak ale dodal, že když se vracel z bojové mise, málem dostal vojenského prokurátora. Letadlo sice posadil na zem a nerozbil ho, ale usnul v kabině."

Hořel i Frýdlant

Leteckým pumám sovětských bombardérů neunikl ani Frýdlant. Po celou válku byl ve městě relativní klid, až v den kapitulace začalo město hořet a v sutinách zahynulo 26 lidí. Atmosféru zachytil ve vzpomínkách Julius Kouba, který se do města dostal 10. května jako člen partyzánské skupiny majora Sulajeva. „Na náměstí bylo plno zdemolovaných aut. Při náletu byl zasažen biograf, kostel a domy v jeho okolí včetně školy. Dále ulice Zhořelecká, Okružní a Zámecká. Některé domy hořely ještě 10. května. Nejvíc zasažen byl dům řezníka Schütze, odkud jsem ještě s dalšími Čechy vyhrabal 6 mrtvol. Před tímto domem zahynula spousta cizinců nasazených do Frýdlantu na práci, jako Ukrajinky, Poláci, Francouzi. Řezník jim dělal obědy a bombardování přišlo právě v poledne. Ještě dva roky po válce vyhrabali v jedné vile 5 mrtvol Ukrajinců při zavážce díry po bombardování."

Mrtví z dne, kdy skončila válka, jsou pohřbeni na frýdlantském hřbitově.