Potom na vojenském hřbitově v Ruprechticích, kde jsou pohřbeni padlí v 2. světové válce a vše uzavřel slavnostní nástup pluku radiační, chemické a biologické ochrany ve Štefánikových kasárnách. „11. listopad se zpočátku slavil jako Den smíření na oslavu konce 1. světové tehdy ještě Velké války. Až o něco později se přejmenoval na Den veteránů," vysvětluje František Gábor z Československé obce legionářské. „Veteráni přitom nejsou jen ti přeživší z druhé světové války, jak si mnozí lidé myslí. Jsou tu i novodobí veteráni, vojáci, kteří jezdí na mise dnes. Zrovna letos si připomínáme 25 let od války v Perském zálivu, což byla naše první mise po pádu komunismu, od té doby mají naši vojáci za sebou už 40 bojových či pozorovatelských misí."

A právě příslušníci libereckého pluku, mezi veřejností přezdívaní jednoduše „chemici", patří ke špičce naší armády. Při včerejším slavnostním nástupu tak řada z nich převzala medaile za službu v ozbrojených složkách armády. „Novodobí veteráni mají výrazný podíl na tom, že armáda je veřejností vnímána velmi kladně. Naši vojáci jsou velmi dobře cenění i v zahraničí pro svoji perfektní přípravu, dovednosti a vyspělou logistickou základnou," zmínil při proslovu velitel útvaru plk. Radek Černý.

Na slavnostním nástupu se přitom vedle zelených vojenských uniforem blýskaly i modré od hasičů a policistů. „Hasiči, policie nebo zdravotníci se poslední dobou také začínají zúčastňovat zahraničních misí, ač nejsou vojáky. Proto ani na ně by se nemělo při Dnu veteránů zapomínat," dodal Černý.

„Tento svátek je dobrou příležitostí k tomu, abychom poděkovali všem, kteří se zbraní v ruce bránili nejen naši svobodu, ale zasazovali se o ni také na zahraničních misích. Osobně jsem velmi hrdý na to, že jsem Liberečák, protože zdejší chemici byli první, kteří pod hlavičkou OSN započali novodobou účast našich vojáků v zahraničí," uvedl primátor Tibor Batthyány. Den veteránů se v ČR začal slavit až v roce 2001. Jeho symbolem je květ vlčího máku.

Armáda nemá ráda solitéry typu Ramba, důležitá je pospolitost

S kapitánem Jakubem Šimíčkem, čerstvým mluvčím libereckých chemiků, stojíme v kasárnách u tabule s 26 jmény padlých novodobých veteránů.

Jak vám je, když si ta jména pročítáte?
Jako voják to určitě vnímám mnohem intenzivněji než lidé mimo armádu. Je to svíravý pocit, protože sám jsem na několika misích byl. Na druhou stranu jsem ale na tyto vojáky velmi hrdý, takže je to poněkud smíšené.

Na jakých misích jste byl?
Byl jsem dvakrát v Afghánistánu, v provinčním a rekonstrukčním týmu v provincii Logar.

Co bylo vaším úkolem?
Nejeli jsme tam bojovat, ale provádět rekonstrukční projekty, které měly místním pomoci k obnově země. Ale pochopitelně jsme tam jeli plně vyzbrojeni kvůli povstalcům, kteří na nás měli spadeno. Nebezpečí přitom nečíhalo jen mimo základnu, ale i v ní. To byla obrovská, spojenecká základna, bylo nás tam přes 5000 vojáků. A často byla cílem nepřímého ostřelování povstalci.

Nikdy jste nelitoval, že jste se dal k armádě?
Ne, nikdy. Tuhle profesi jsem si zvolil už v mládí, věděl jsem do čeho jdu. Jsem rád, že jsem vojákem, sloužím už 15 let.

Hlásí se lidé do armády?
Ano a poměrně hodně, je to asi i v reakci na současnou bezpečnostní situaci ve světě. Rekruti se nabírají každý rok, cílový stav je nabrat zhruba 6000 nových zájemců, protože zatím jsme měli podstav.

Při projevu zmínil vojenský kaplan, že armáda nemá příliš ráda solitéry typu Rambo. Souhlasíte? Určitě. Hlavní je pospolitost, vzájemná spolupráce. Musíte mít jistotu, že na toho druhého se můžete spolehnout v nelehkých situacích. Vytváří se tu přátelství na celý život. Rádoby hrdinství sem nepatří.