Zazpívat si s desetinásobným držitelem ceny Grammy, autorem hitu Don't Worry Be Happy Bobby McFerrinem může být pro leckoho přáním z říše snů. „Scifko,“ jak říká Martina Krotilová z Liberce. Jí a jejím kolegům z pěveckého sboru Akcent se to povedlo. Dostali tak neuvěřitelný dárek ke svým 15. narozeninám. Se slavným zpěvákem a hudebníkem vystoupili minulý týden na dvou koncertech v Praze a v Ostravě.

Jak se vám něco takového podařilo?
Tak trochu náhodou a trochu díky známému českému „líná huba, holé neštěstí“. V médiích se objevila informace, že Bobby McFerrin hledá na svém evropském turné v každé zemi nějaký sbor či zpěváky, kteří by ho doprovázeli. Několik z nás to zaznamenalo, ale nikdo neměl takový ten tah na branku. Až naše sbormistryně Helena Krasnická řekla: „Zkusme to.“ Tak jsme to zkusili. Napsali nám, ať pošleme nějaké nahrávky, následovalo několik e-mailů a asi po měsíční korespondenci, bylo to přesně v pátek 13. dubna, jsme se dozvěděli, že nás z nemalého počtu všech přihlášených vybrali.

Jaké byly vaše pocity? Převažovala euforie nebo strach?
Na začátku jsme si říkali, že to nemůže dopadnout, že je to takové sci-fi, takže samozřejmě obrovské nadšení, na druhou stranu takové to „ježišmarjá“, prostě pocit obrovského závazku. Navíc jsme v týdnu už měli dlouho naplánované vystoupení ve Švýcarsku, takže jsme se vrátili, měli jeden den volna a následoval koncert v pražském Foru. Bylo to náročné na psychiku, protože jsme pořádně nevěděli, co přesně se bude dít. A co se dělo?

Přijeli jsme v půl páté, následovaly dvě zkoušky. A šlo se rovnou na jeviště. Žádné mluvení, každý jsme rovnou dostali svůj mikrofon, mimochodem technické zázemí bylo něco naprosto úžasného. McFerrin se naladil tím typickým boucháním do prsou, nahodil smyčku pro basový part, pak pro tenory a už to jelo.

Počkejte, běžně před takovým velkým koncertem probíhají týdny zkoušek. Vy jste se opravdu až těsně před koncertem dozvěděli, co budete zpívat?
Ten projekt byl založený na momentální improvizaci, takže vše opravdu vznikalo až před samotným koncertem a během něho.

Jaké to bylo?
Byli jsme z toho samozřejmě strašně nervózní, protože málo platné jsme amatéři. Sice dlouholetí zpěváci, přesto amatéři. Hrozně mile nás proto při zkoušce překvapila obrovská pohoda, takové to „nic není problém“. Tedy, je pravda, že nejdřív na nás vyzkoušeli takovou tu pedagogickou metodu „napřed trochu vyděsit“, abychom byli trochu vyštengrovaní, ale pak při samotném vystoupení se už rozhostilo takové to klidno.

Jaký je McFerrin člověk?
Absolutní profík! Na jevišti panovala obrovská souhra, i když jsme pochopitelně ctili určitou hierarchii, nedával nám ani v nejmenším najevo: „Já jsem ten king a vy jste něco míň.“ Na nějaké osobní rozhovory nedošlo, ale před zkouškou se s každým seznámil, po koncertě podal ruku, poděkoval. Před pár dny jsme se od pražské promotérky dozvěděli, že jsme byli podle Bobbyho nejlepší sbor, se kterým na svých turné po Evropě zatím vystupoval. Vzhledem k tomu, že jich před námi bylo v různých zemích šest, tak to pro nás mělo váhu…

Jak vás tenhle zážitek, tedy jako sbor, poznamenal?
Určitě to pro nás byla velká odměna za letitou hlasovou kultivaci. Většina z nás zpívá odmala, někteří jsme prošli Severáčkem. Takže jeden z pomyslných vrcholů, jakých se člověk může dotknout. Možnost mihnout se vedle takového velikána pro nás byla neuvěřitelně inspirativní. A pak tu je samozřejmě prožitek ze samotných koncertů. Hlavně atmosféra v Ostravě byla chvílemi až magická.

Byl mezi koncerty v Praze a Ostravě rozdíl?
V Ostravě bylo i komornější prostředí, on a jeho dva kolegové Joey Blake a Davim Worm, kteří spolu s ním vystupují, zapojili v neskutečně skvělé improvizaci i publikum, takže nakonec se rozezněla obrovská hudební masa. Harmonická a osvobozující. Přesně, jak o tom Bobby mluví. Pro nás to bylo neuvěřitelně náročné, ale zároveň neuvěřitelně krásné. Zkouška hranic. Nejsem žádný esoterik, člověk, který by pořád vnímal různé energie, ale tady se něco takového určitě odehrávalo.