Dovolená na Bali 45letou Šárku Hlouškovou z Turnova doslova učarovala. „Sem bych se chtěla vrátit znovu,“ pomyslela si před lety. A protože myšlenky, jak tvrdí místní, tady mají zvláštní energii, přání se splnilo. Teď tu Hlouškovi žijí už třetí rok a Šárka tu založila několik projektů na pomoc dětem chudých rybářů.

Jedním z nich byla klubovna, kterou odstartovala „výtvarka“ na terase jejího bungalovu. „Nejdříve chodily tři děti, za měsíc už 23. Zpráva o tom, že si 'bílá žena' hraje s dětmi na terase, se šířila rychlostí blesku. Takže postupně jich bylo 43,“ vypráví žena, která pracuje jako detoxikační poradkyně.

Ve vesnici jménem Seraya na východě ostrova se rozhodla vybudovat dětskou klubovnu. „Děti na základní škole nemají výtvarnou výchovu, a proto malovat, kreslit, modelovat, stříhat, zpívat a něco vyrábět byl pro ně zážitek,“ vysvětluje svoji motivaci.

Pozemek měla gratis, náhoda to nebyla

Nápad byl pěkný, ale tak obrovský počet dětí, které měly zájem, už jedna terasa rodinného bungalovu nezvládla. A opět pomohla náhoda, které ovšem na Bali podle místních neexistují. „Jednou šel okolo majitel pozemku, na kterém dnes klubovna stojí a řekl mi: Ty máš ale dětí, postav jim školu, já ti dám zadarmo pozemek, vyber si ho. To bylo něco neskutečného,“ líčí Šárka Hloušková.

Vyhráno ale ještě zdaleka nebylo. Klubovnu už sice bylo kde postavit, nebylo ale za co. A tehdy se Šárka od svých kamarádů dozvěděla o takzvaných Startovačích, kam lidé posílají peníze na nějaký projekt, který podle nich má smysl, výměnou za malý dárek. „Během 14 dní jsem měla díky 68 lidem, kteří mě finančně podpořili, vybranou celou částku na stavbu klubovny,“ říká.

Stavební povolení alias svatý muž

Když chcete stavět u nás, je pro vás svatým grálem stavební povolení. Na Bali není tím, kdo o stavbě rozhoduje, úředník, nýbrž Svatý muž. Ten podle Hlouškové rozhodne, kdy se může začít.

„Než se poprvé koplo do země, musela proběhnout ceremonie s uctěním božstev. Obětovali jsme kuřata, ovoce a květiny. Asi po týdnu, když už jsme měli základy stavby, přišly potíže, se kterými Evropan vůbec nepočítá. Nejdříve na ostrově vybuchla sopka Agung. Ta je sice od ostrova daleko, ale pro vesničany to znamenalo další ceremonie a udobřování božstev,“ popisuje Hloušková místní zvyklosti.

Podobný ceremoniál pokračoval i po opakovaných zemětřeseních. Největší překážkou ve stavbě klubovny byla „tsunami. „Nebyla to klasická tsunami, ale obrovské vlny, které rybářům z vesnice zničily všechny lodě. Pokus o jejich záchranu byl předem prohraným bojem. Ohromné vlny jim během dopoledne vzaly vše. Zůstala jen zkáza, na plážích třísky z lodí a ve vesnici nářek a slzy. Život ve vesnici se úplně zastavil,“ líčí Hloušková a pokračuje: „Strašně mě to zasáhlo. Vždyť to byli rodiče 'mých' dětí.“

Ještě týž večer udělala pomocí Facebooku sbírku na rýži a nudle. A stal se zázrak. Z původně zamýšlené malé sbírky se stala ohromná pomoc pro celou vesnici. „Nejvíc mě dojalo, že lidé, které vůbec neznám, posílali peníze i na celé lodě. Pořídili jsme jich sedm! Jako poděkování je vesničané pojmenovali podle dárců,“ vypráví Hloušková. A přes všechny peripetie nakonec vznikla i klubovna, do které chodí kolem stovky dětí různého věku.

V čem jsou jiné než ty v ČR? „Nejsou rozmazlené jako ty naše. Nevynucují si pozornost pláčem. Všechny mají takovou sparťanskou výchovu,“ říká. Dalším poznatkem Evropanky je posunutý práh bolesti. „Moc nebrečí. Jaké dítě by v Čechách vydrželo mít na zlomené ruce místo sádry jen hadr a fixaci ze dřívek od nanuku? To bych nevydržela ani já,“ míní Šárka Hloušková.

Jinak jsou prý jako každé jiné děti. A malování jim učarovalo. „Nejraději mají omalovánky. Hlavně ty české s Krtečkem. Vždycky se směju, když do klubovny přijedou na jedné motorce čtyři patnáctiletí kluci, vymalují si Krtečka a jedou domů.“

Chudé dívce říkají kukuřice

Kromě dětí v klubovně se Hlouškovi ujali i šestileté Wayan. „Je to takový hodně smutný příběh. Její maminka se znovu vdala a nový manžel dítě nechce. Proč, protože je holka, a tím pádem hladový krk. Wayan vyrůstá u své staré babičky a u nemocného dědy. Ta rodina je tak chudá, že jsem si to ani neuměla představit. Říkáme jí 'naše kukuřice' protože si celou dobu hrála s klacíkem v kukuřičném poli,“ líčí žena.

Překvapila ji solidarita vesničanů. O pomoc pro malou Wayan přišly totiž poprosit právě děti z klubovny a jejich rodiče. Na školní uniformu, boty a tašku do školy by si její babička musela vzít půjčku u banky. „Všechno jsem jí nakoupila, nikdo z vesnice nezáviděl, naopak bylo vidět, že jí to ze srdce přejí. Když jsem jí poprvé vezla na motorce do školy, všichni ve vesnici nám mávali a měli radost. A Wayan najednou jako by vyrostla v holku, kterou někdo bere vážně,“ vypráví Hloušková.

Wayan není jediné dítě, které na ostrově zápolí s chudobou. Dalším je třeba Kadek. Je mu patnáct a právě skončil základní školu se skvělým výsledkem. Hodně pomáhá v klubovně a jeho přání je stát se hotelovým manažerem. Jenže… Na Bali je zdarma jen základní vzdělání, další se už musí platit. A Kadekovi rodiče nemají na jeho další vzdělání peníze. Díky „hodné bílé tetě“ teď ale může nastoupit na střední hotelovou školu. A takových je tu mnoho. Proto Šárka Hloušková začíná rozjíždět projekt adopcí talentovaných dětí na dálku. „Jedno dítě může sponzorovat i více lidí najednou. Zapojit se může každý, více informací k projektu adopcí i k dalším projektům najdou lidé už brzy na www.helpbysarah.org,“ vysvětluje Hlouškovvá.

Na závěr se ptám, jaký je život na Bali. Pro chudé lidi jistě tvrdý, ale…? „Nikdo tu neřeší hlouposti. Prostě si jen tak žijeme a děláme, co máme rádi a neplýtváme energii na věci, které nemají smysl. Důležité je tady to, jestli ti někdo pomůže, když potřebuješ pomoct, nebo ji potřebuje někdo z tvých přátel,“ uzavírá Šárka Hloušková své vyprávění.