Senátor a novinář Jaromír Štětina. Nositel Ceny Ferdinanda Peroutky a dalších ocenění. Spolu se Šimenem Pánkem a Českou televizí je jedním ze zakladatelů společnosti Člověk v tísni, pod jejíž hlavičkou vznikl před třinácti lety festival dokumentárních snímků o potlačování lidských práv Jeden svět. Do Liberce, kde festival tento týden běží a odkud poputuje do Tanvaldu či Hrádku nad Nisou, ho přijel osobně zahájit.

Co stálo za myšlenkou festivalu Jeden svět?
Zeměkoule má rovníkový průměr 6 378 kilometrů. Malá koule se řítí prostorem osamoceně. Souš tvoří jen 30 procent povrchu Země a na ní se musí vměstnat šest miliard lidí. Energetická a surovinová tenze přináší geopolitická kataklyzmata: války, hladomory, revoluce. Lidská agrese vzrůstá proporcionálně s ubývajícími zdroji. Hrozba sebezničení lidského druhu je naléhavá.

Lidská práva jsou porušována ve jménu přežití jedněch proti druhým. Myslím, že zakladatelé festivalu Jeden svět, a zejména bych jmenoval Igora Blaževiče, který festival vydupal ze země a vypiplal do této obdivuhodné podoby, pochopili, že většina konfliktů dneška má planetární rozměry, že nejsou země, národy, lidi druhé kategorie a že porušování lidských práv nemůže být vnitřní záležitostí žádného státu.

Proč je důležité připomínat si problémy minorit, ať už se jedná o etnika nebo lidi znevýhodněné nejrůznějším způsobem?
To je jednoduché. Slušný člověk má vždycky bránit slabšího.

V rámci festivalu byl uveden snímek Pozemšťané, koho budete volit?, v němž mentálně postižení lidé zpovídají české politiky. Co tento film sděluje? Nad čím je třeba se zamyslet?
Ten film je neobyčejně laskavý. Je laskavý i k mimozemšťanům v podobě politiků. A právě ona laskavost a jistá bezbrannost mentálně postižených filmařů nastavuje užvaněným, neupřímným politikům zrcadlo.

Vy jste vyrůstal nedaleko od Liberce, ve Višňové na Frýdlantsku. Je to místo, kde se vždycky žilo těžce a kde je i dnes v rámci Libereckého kraje největší nezaměstnanost, místo stíhané povodněmi, místo, kde lidé chudnou a je to na jejich životním údělu znát.. V čem vidíte nebezpečí toho, že se v beznadějné situaci u nás ocitá stále víc lidí?
Sama říkáte, že se na Frýdlantsku žilo vždycky těžko. Těžko se žije i dnes, když tam přijedu, tak mne děsí míra nezaměstnanosti, almužny, z nichž někdo musí živit celou rodinu. Ale na druhé straně vidím, že se pohraničí za posledních dvacet let změnilo. Býval to za komunismu zdevastovaný kraj, kde člověk celá desetiletí viděl stopy války, stopy odsunu. Dnes je to jiná země. Mění se. Jako by mizel pojem pohraničí.

Nebezpečí toho, že se v beznadějné situaci ocitá stále více lidí, vidím v sociálních bouřích, v nebezpečí růstu radikálních myšlenek a subjektů, ať už to jsou náckové, či komunisti. Nebezpečí vidím i v politických pohybech, které mohou zničit snahu vlády o reformy, bez nichž by bylo za pár let ještě hůř.

Jaká je to chudoba s porovnáním toho, co jste viděl ve světě?
Česká chudoba je nadprůměrná. Česká republika patří k chudším zemím Evropy a bohatším zemím světa. Jsme stále chudí příbuzní, navzdory tomu, že se životní úroveň v Česku za posledních dvacet let zvýšila zhruba o čtyřicet procent. Viděl jsem hlad, hladomor, podvýživu. Ale netroufnu si moralizovat tím, že budu připomínat bídu v Sudánu a hlad v Somálsku. Přesto je moje životní zkušenost s bídou jistým korelativem, který mi říká: neškrabejme si to, nechme hloupých, zničujících útoků na vládu, která chce reformu, změňme destruktivní opozici, které jde více o moc než o lidi, v opozici konstruktivní.. Tady má například sociální demokracie ještě velký dluh vůči společnosti..

Výrazně se angažujete za zrušení KSČM. Ale není nebezpečí, že zhoršující se sociální situaci dá prostor krajně levicovým stranám. Případně krajně pravicovým, jak jste už v úvodu zmiňoval?
Senát PČR přijal už v roce 2008 usnesení, v němž vyjadřuje podezření, že KSČM porušuje ústavu a žádá vládu, aby toto podezření potvrdil či vyvrátil nezávislý soud. Za to se angažuji, nikoliv za nějaký zákaz či zrušení KSČM.
Každá parlamentní snaha o vybudování záchranných sítí pro chudé, o obranu zájmů důchodců, sociálně slabých a hendikepovaných je přirozená. Nepřirozený je pak princip použití násilí jako prostředku dosažení svých cílů tak, jak to například hlásal Karel Marx, hlavní guru našich komunistů.
Nástup extrémistických stran je přirozený a přirozená je i nutnost jejich extrémní činy a postoje omezovat, pokud porušují zákony.

Vidíte nějakou paralelu současné situace ve světě způsobenou krizí s obdobím před druhou světovou válkou, kdy lidi k volbě extremistických stran dohnala snaha o rychlé a snadné řešení jejich problému?
Nejsou žádné záruky, že se historie nemůže zopakovat. Vábnička rychlého řešení pomocí násilné revoluce je věčná jako zvuk krysařovy píšťalky. Já se například obávám reanimace bolševismu v Rusku. Tam proběhla privatizace, proti níž je ta naše pouhou přesnídávkou v dívčí škole. Z největších komunistů se stali největší kapitalisté. A dnešní Komunistická strana Ruska Gennadije Zjuganova znova začíná lovit v kalných vodách bídy. Komunisté totiž pro své revoluční úmysly bídu potřebují. Bída je nápoj revoluce.

Světové události teď zastínila přírodní katastrofa v Japonsku. Japonci tyto nečekané útrapy nesou velmi statečně a světové agentury, novináři mluví o příkladném chování Japonců. Tato reakce je naprosto ojedinělá. Lidé při podobných hrůzách spíš otevřou své horší stránky. Čím jsou Japonci tak jedineční? A kde si stojíme my?
Obdivuji ukázněnost, se kterou Japonci neštěstí vzdorují.. Myslím, že by se u nás na rozdíl od Japonska stalo takové neštěstí předmětem politikaření a stranických půtek. Japonský zázrak se opírá o konfuciánské principy, které mluví o úctě k otci, ale také o úctě a kázni k nadřízenému, o sounáležitosti s celkem. Z nich vychází i ona jedinečnost Japonců, o které mluvíte.